zpátky...

...online!

Přeji nádherný den!

Konečně máme počasí, které nám dobije baterky.

To se mi dost hodí.

V sobotu jsem vezla s Adamem a Andy babičku na letiště, ale po tom co jsme přijeli na letiště včas, dali si kafe a oběd jsme místo k odbavení zamířili do špitálu.

Ještě že se babičce udělalo zle když jsem byla hned vedle ní a lavička kam jsem ji posadila odpočinout si byla nedaleko letištní záchranky.

Opět jsem sama sebe překvapila jak jsem dokázala celkem zachovat klid i když uvnitř mé hlavy probíhala naprostá panika.

Po Praze se stěží a dost nerada pohybuju metrem sama, natož s dětma , autem, bez navigace.

Naštěstí nemocnice kam babičku vezli je ta, kde na jednom z oddělení přednostuje můj bratranec a to nám komunikaci a celkový průběh vyšetření dost ulehčilo.

Ale i po té co mi sdělil kudy mám jet jsem si pamatovala asi první tři kroky z osmi.

Naštěstí jsem na hlavní, zahlédla ceduli s ukazatelem k oné nemocnici a vydala se podle ní.

Pak jsem si během čekání na přejezdu našla alespoň na svém zuboženém mobilu nějakou trasu a jela podle ní. To pohoršilo nějaké muže, kterým jsem asi trochu zdržovala nakládání čehosi velkého do vozu a jen jsem zaslechla ...hlavně že je na mobilu kráááá... :-))).

No jo, mohlo to vypadat že si zrovna čtu něco nového o módě nebo zprávy z bulváru , to jo.

Pak jsme s dětmi přečkali asi 5 hodin chozením po areálu nemocnice než nám babičku vydali, ta už byla tou dobou zase celkem v pohodě a tak jsme odmítli hospitalizaci a domluvili se na kontrole v úterý s tím , že nám poví jestli může babi letět domů.

Když jsme šli zpět k autu, služebním vjezdem, se zákazem pro chodce , zahlédla jsem , že jedno okno auta máme otevřené. Hned mi naskočila vzpomínka , kdy jsme si odskočili, asi před deseti lety s mužem, koupit něco k jídlu na Žižkově a po deseti minutách jsme se vrátili k vykradenému autu.

Naštěstí vykradené nebylo, jen byla na zadním sedadle potopa, protože během těch 5ti hodin proběhla průtrž mračen a Adam okno nezavřel a když jsme přijeli, tak já jsem to v roztržitosti nezkontrolovala.

Po všech vyšetřeních dostala babička povolení letět a snad to nebylo ani nic vážného, ale přecijenom v tomhle věku člověku trochu zatrne.

Děti prodloužení jejího pobytu uvítaly a my ji tady taky máme rádi, takže jsme si užili pár společných dní navíc.

Jen mi trochu unikal čas pod rukama, mnohem rychleji než obvykle a protože babička drží speciální dietu bez lepku a cukrů, dalo mi docela práci vymyslet nějaký jídelníček, který by uspokojil všechny a byl pro babičku vhodný.

Dokonce jsem včera upekla koláč bez lepku a cukru, pro milovníky sladkého by to asi nebylo, ale pro někoho s touhle dietou, je to myslím milé zpestření jídelníčku.

No a mezitím mi krásně vykvetl můj šeřík, tak už konečně nemusím nikde krást a můžu si dát do vázy vlastní:-).

Mějte pohodové dny!