Přeskočit na hlavní obsah

Poslední příspěvek

Tak už jedeme...

...na vánoční vlně. Krásný den přeji! Vždycky si myslím, jak se ozvu dřív a pak frčí život  svým obvyklým super tempem a já mám co dělat s ním držet krok. Měla jsem pár dní volna a tak jsem měla i trochu plánů kam vyrazím s dětmi. Nakonec jsem ty dny víceméně proležela doma. Nejsem nemocná, ale unavená. A rozhodla jsem se s těžkým srdcem poslouchat svoje tělo a nepřepínat se. Což jde těžko, protože mám tendence si pak nadávat a obviňovat se, že jsem líná.  Ale protože tohle už nějakou dobu nedělám a jsem k sobě laskavá bylo to trochu náročnější:-). Myslím, že jsem to zvládla úspěšně. Ne že bych si nějak zvlášť odpočinula a cítila se líp, ale řekněme, že jsem si nepřitížila a necítím se hůř. A to je vlastně úspěch. Doma jsem chtěla lehce sklidit podzim, což se zvrtlo ve vánoční dekorování. Mimochodem bednu s vánočními věcmi jsem si přestěhovala minulý týden. Zůstala u přítele a já žila chvíli v infarktovém stavu, že se ztratila během stěhování.  Tolik radosti, že se našla ...

S rakovinou jsem se potkala dvakrát...


...dnes jsem spokojená i bez rekonstrukce prsou.






S rakovinou prsu jsem se v životě potkala dvakrát. Poprvé v roce 2020, podruhé o pět let později. A přestože šlo v obou případech o stejné onemocnění, prožívala jsem každou zkušenost úplně jinak.

Dnes bych se chtěla podělit o svůj příběh. Ne proto, že bych měla návod, jak takovou situaci zvládnout, nebo že bych chtěla někomu radit, co má dělat. Každá máme jiné okolnosti, jiná přání, jiné obavy a jinou cestu. Mně samotné ale pomohlo poznávat příběhy dalších žen, poslouchat jejich zkušenosti a zjišťovat, jak o podobných věcech přemýšlejí. I když se nakonec rozhodly úplně jinak než já, pomáhalo mi vědět, jak to mají ony.

A možná právě proto chci svůj příběh vyprávět také já.

Poprvé jsem vůbec nevěděla, co mě čeká

Když mi v roce 2020 našli nádor v prsu, zpočátku to vypadalo poměrně optimisticky. Nález byl malý a původně se počítalo s lokální operací, při které by se nádor odstranil, a případně s následným ozařováním.

Už tehdy mě napadlo, jestli by nebylo lepší nechat si odstranit prsa. Nakonec mi ale lékaři doporučili šetrnější postup. Člověk v takové situaci důvěřuje odborníkům, snaží se zorientovat v množství informací a doufá, že všechno dobře dopadne.

Jenže nakonec se ukázalo, že moje rakovina vyžaduje rozsáhlejší léčbu. Musela jsem podstoupit chemoterapii.

A na tu jsem tehdy nebyla psychicky vůbec připravená.

Chemoterapie mě nesmírně zasáhla. Fyzicky i psychicky. Byla to zkušenost, která mě doslova sebrala a kterou jsem tehdy nedokázala zpracovat tak, jak bych si možná přála. Vůbec jsem nevěděla, co všechno mě čeká, jak budu reagovat a jak moc mě léčba změní.

Když se člověk s rakovinou setká poprvé, vstupuje do něčeho neznámého. Neví, co bude následovat, jak bude vypadat léčba ani jak se s ní sám vyrovná. Má strach z toho, co přijde, ale často ani nedokáže přesně pojmenovat, čeho všeho se vlastně bojí.

Já to tehdy měla právě tak.

Podruhé už jsem věděla, čeho se bojím

O pět let později se rakovina vrátila. Znovu do stejného prsu.

Mezitím jsem absolvovala genetické testy a věděla jsem, že jsem nositelkou genu BRCA 1. Možnost preventivního odstranění prsou tak pro mě už nějakou dobu existovala. Nebylo to úplně nové téma, o kterém bych nikdy předtím nepřemýšlela. Přesto jsem se k tak zásadnímu rozhodnutí ještě nedostala. Nechtěla svoje tělo zatížit další operací, která bude jen preventivně, protože vlastně i tu chemoterapii jsem měla jen preventivně a stejně tak ozařování.

Když jsem se dozvěděla o novém nálezu, přišel obrovský šok. Možná ještě větší než poprvé.

Člověk by si mohl myslet, že když už jednou podobnou zkušeností prošel, podruhé bude připravenější. Jenže ono to tak vůbec nemusí být. Tentokrát jsem totiž věděla mnohem víc. Znala jsem vlastní zkušenost s léčbou a měla jsem představu o tom, co všechno může následovat. A právě to pro mě bylo nesmírně děsivé.

Moje představy o tom, co přijde, byly mnohem horší než to, jak se pak některé věci skutečně odehrály.

Dodnes si pamatuji chvíli, kdy jsem měla v ruce zprávu s výsledkem vyšetření. Seděla jsem s ní a brečela. Dlouho. Nedokázala jsem přestat. Najednou přede mnou znovu stála možnost, že budu muset projít něčím, co už jsem jednou zažila a co mě tehdy tak moc zasáhlo. Zatím jsem vůbec nevěděla jak je to velké a strach byl obrovský.

Byla jsem na dně.

A právě v té chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Pokud zůstanu v tom nastavení, ve kterém jsem právě byla, nedokážu se ani nadechnout. Strach mě úplně pohltí a já nebudu schopná fungovat.

Nemohla jsem změnit to, že se rakovina vrátila. Nemohla jsem vědět, co všechno mě čeká. Ale mohla jsem se pokusit rozhodnout, jak k celé situaci přistoupím.


Následující hodiny byly zvláštní. Nejdřív jsem dlouho seděla v parku a brečela. Potom jsem jela přeparkovat auto, protože mě čekalo další vyšetření. Během těch několika hodin jsem v sobě postupně dospěla k rozhodnutí, které změnilo způsob, jakým jsem se na celou situaci začala dívat.

Řekla jsem si, že budu řešit to, co řešit můžu. A to, co ovlivnit nemůžu, se budu snažit postupně přijmout.

Neznamenalo to, že bych přestala mít strach. Ani že bych najednou věděla, že všechno dobře dopadne. Nevěděla jsem nic takového.

Jen jsem se rozhodla, že se nebudu předem trápit vším, co by se mohlo stát. Že budu postupovat krok za krokem a řešit jednotlivé věci ve chvíli, kdy nastanou. A pokud přijde něco, co změnit nepůjde, budu se s tím muset nějak vyrovnat a to tehdy až to přijde.

Po několika hodinách pláče jsem přestala brečet. A od té chvíle jsem k celé situaci přistupovala úplně jinak.

Neříkám, že jsem objevila nějaký univerzální recept. Každý člověk reaguje jinak a nikdo si nemůže naplánovat, jak se bude cítit ve chvíli, kdy dostane podobnou zprávu. U mě se ale něco změnilo. Místo abych se snažila v hlavě prožít všechny možné katastrofické scénáře, začala jsem se soustředit na to, co bylo skutečně přede mnou.

A najednou jsem dokázala dýchat.

Tentokrát jsem věděla, že mě čeká zásadní operace a že přijdu o prsa.

Překvapilo mě, jak dobře jsem tuto skutečnost dokázala přijmout už před operací. Něco, co ve mně kdysi vyvolávalo otázky a obavy, jsem tentokrát vnímala mnohem klidněji.

Trochu jsem se styděla, že se nebojím , že přijdu o prsa a jestli jsem se něčeho trochu bála, tak to byl strach, že přijdu o to svoje nastavení a přístup k celé situaci. Bála jsem se, že by to nastavení mohl změnit první pohled do zrcadla. Bála jsem se, že přijde zase ten strach, který mě ochromí.

Možná mi pomohlo i to, že jsem už měla jasno v tom, co je pro mě v dané chvíli důležité. Chtěla jsem se soustředit na léčbu, na to, co bude dál, a na život, který na mě čeká, měla jsem plány a ne malé :-)




Dnes jsem po operaci a s podobou svého hrudníku jsem spokojená. Rekonstrukci prsou neplánuji. Necítím, že bych ji potřebovala, a nechci ji podstupovat jen proto, že by to podle někoho jiného bylo lepší nebo přirozenější řešení.

A přesto se občas setkávám s otázkami, jestli bych si přece jen neměla nechat udělat nová prsa. Jestli by to nebylo lepší. Jestli bych o tom ještě neměla uvažovat.

Vím, že lidé kolem mě to pravděpodobně myslí dobře. Možná si představují, že by mi rekonstrukce pomohla, že bych se díky ní cítila lépe nebo že by mi umožnila vrátit se k tomu, jak jsem vypadala před nemocí.

Jenže já se dnes cítím dobře tak, jak jsem.

Neznamená to, že mám něco proti rekonstrukci. Vůbec ne. Rozumím tomu, že pro některé ženy může být důležitá, že jim může pomoci a že si ji skutečně přejí. Stejně tak ale existují ženy, které ji nechtějí nebo ji nepotřebují vnímat jako součást svého života po léčbě.

Já patřím mezi ně.

A myslím, že i o tom je důležité mluvit. O tom, že po tak zásadní zkušenosti, jakou rakovina a její léčba jsou, bychom měly mít možnost rozhodovat o svém těle podle sebe. Ne podle toho, co od nás očekává okolí, co považuje za správné nebo jak si představuje, že bychom měly vypadat.

Pro mě osobně je velkým darem, že se dnes ve svém těle cítím dobře. Jsem za to opravdu vděčná. Zároveň si ale uvědomuji, že ne každá žena má stejnou zkušenost a že přijetí změněného těla může být dlouhý a bolestivý proces.

Jsem čtvrtý měsíc po operaci, jizvy jako takové mě nebolí, ale bolí mě celá plocha pod kůží kde prsa byla, když spím na boku po probuzení ten hrudník stále cítím bolavý, taky podpaží a na pravé straně je jizva horší, jizva a kůže je tam jakoby spojená srostlá s hrudníkem a hůř se mi pohybuje pravou rukou. Vím, že místa po ozařování se hůř hojí a tak jsem vlastně ráda, že to je tak jak to je, ale pod trika nosím sportovní podprsenku s těmi základními vycpávkami. Na pravé straně totiž není jen odstraněné prso , ale až proláklina.  Ale neměla jsem problém svléknout se do plavek, nevadí mít do veřejné sauny.

Tolik jen popis jaká je moje situace.

A nechci, aby můj příběh vyzníval tak, že by se každá žena měla cítit stejně jako já.

Každá z nás má jiný příběh.

I dnes sleduji a čtu příběhy žen, které procházejí podobnou zkušeností. Některé vědí, že jsou nositelkami genetické mutace, a rozhodly se nechat si prsa preventivně odstranit ještě předtím, než se u nich rakovina objeví. Některé se rozhodly pro rekonstrukci, jiné ne.

Další ženy o prsa přišly kvůli samotnému onemocnění. Některé svou novou podobu přijímají dobře, jiné se s ní těžce smiřují a hledají cestu, jak se ve svém těle znovu cítit dobře.

A jsou také ženy, které se představy, že by o prsa mohly přijít, nesmírně bojí. Už samotná možnost takové změny pro ně může být děsivá.

Když tyto příběhy čtu, znovu si uvědomuji, jak rozdílně můžeme stejnou situaci prožívat. Co je pro jednu ženu úlevou, může být pro druhou ztrátou, se kterou se nedokáže smířit. Co jedna považuje za správné řešení, nemusí druhé přinášet vůbec nic.

A žádná z nich se nemýlí.

Nemusíme mít stejný vztah ke svému tělu. Nemusíme se stejně bát, stejně se rozhodovat ani dojít ke stejnému výsledku. Každá do takové situace vstupujeme s jinými zkušenostmi, jinými představami o sobě a s jiným životním příběhem.

Myslím, že právě proto bychom si měly navzájem dopřávat více prostoru a méně si říkat, co by ta druhá měla a neměla udělat.

Někdy můžeme mít pocit, že víme, co by někomu pomohlo. Že bychom mu chtěly ušetřit trápení nebo mu ukázat cestu, která se osvědčila nám. Jenže naše zkušenost nemusí být zkušeností druhého člověka. A to, co považujeme za nejlepší my, nemusí být nejlepší pro někoho jiného.

Každá žena má právo cítit to, co cítí. Má právo mít strach, smutnit, hledat řešení, chtít rekonstrukci nebo ji odmítnout. Má právo potřebovat čas i změnit názor.

A především má právo rozhodovat o svém těle sama.







Proč svůj příběh sdílím

O své zkušenosti s rakovinou se na sociálních sítích občas zmiňuji, ale nejsem někdo, kdo by se této oblasti věnoval soustavně nebo se snažil propagovat konkrétní přístup k nemoci. Přesto bych chtěla právě v říjnu, který je měsícem osvěty o rakovině prsu, svůj příběh sdílet trochu otevřeněji.

Především proto, abych připomněla důležitost prevence a včasného vyšetření. V dnešní době mají lékaři k dispozici řadu možností, jak rakovinu odhalovat a léčit. Neznamená to, že máme všechno pod kontrolou nebo že každá léčba bude jednoduchá. Ale možnost nechat se vyšetřit a řešit případný nález včas je důležitá.

Zároveň bych ale chtěla říct ještě něco jiného.

Pokud právě procházíte podobnou zkušeností, možná se vám hlavou honí spousta otázek. Možná nevíte, jak se rozhodnout. Možná se bojíte operace, léčby nebo toho, jak se změní vaše tělo. Možná máte pocit, že byste měly něco zvládat lépe, že byste měly být statečnější nebo že byste se měly na celou situaci dívat pozitivněji.

Nemyslím si, že existuje jediný správný způsob, jak rakovinu prožívat. Ani si nemyslím, že bychom se za každou cenu měly snažit najít na takové zkušenosti něco dobrého. Někdy je to prostě těžké. Někdy nás to zraní a změní způsobem, který bychom si nikdy nevybraly.

Moje zkušenost je jen moje. Poprvé mě nemoc zastihla nepřipravenou a léčba mě velmi zasáhla. Podruhé jsem se dokázala k situaci postavit jinak. Nevím, jestli to bylo zkušeností, okolnostmi, mým tehdejším rozpoložením nebo kombinací všeho. Vím jen, že tentokrát mi pomohlo soustředit se na to, co můžu ovlivnit, a zbytek přijímat postupně.

A vím také, že mi pomohlo poznávat zkušenosti jiných žen.

Pomáhalo mi slyšet, jak o své situaci přemýšlejí, co prožívají, čeho se bojí a jak se rozhodují. I když jejich přístup byl úplně jiný než ten můj, bylo pro mě cenné vědět, že existují různé možnosti a různé způsoby, jak se s tím vším vyrovnat.

Nemusela jsem jejich cestu následovat. Nemusela jsem s nimi ve všem souhlasit. Ale pomohlo mi poznat jejich pohled a lépe si ujasnit ten svůj.

A právě proto bych chtěla nabídnout totéž i já — ne řešení, ne radu, jak byste měly postupovat, ale svou vlastní zkušenost.

Pokud vás něco z mého příběhu zajímá a máte pocit, že by vám pomohlo se na něco zeptat nebo vědět, jak jsem určité věci prožívala já, klidně mi napište. Ráda se o svou zkušenost podělím, pokud to bude v mých silách.

Ne proto, že bych věděla, co je správné pro vás. Ale protože sama vím, jak cenné může být poznat zkušenost někoho, kdo si něčím podobným prošel — i když to nakonec měl úplně jinak než já.

A možná právě v tom je důležité poselství, které bych chtěla předat: nemusíme se rozhodovat stejně, abychom se mohly navzájem podpořit. Nemusíme mít stejné pocity, abychom se mohly respektovat.

Každá máme svůj příběh. A každá máme právo prožít ho po svém.



Pokud se vás téma rakoviny prsu týká osobně nebo se právě snažíte zorientovat v nové situaci, přidávám několik odkazů, které mohou být užitečné. Najdete na nich informace, zkušenosti dalších žen i možnosti podpory.

Bellisky

Bellis - pomáháme ženám s rakovinou prsu - videa

Prsa v háji

Kozí život

Aliance žen s rakovinou prsu

Odkazy přidávám jako inspiraci a možnost, kam se obrátit. Každá z nás potřebuje něco jiného a třeba právě tady najdete informace nebo zkušenost, které vám budou v danou chvíli blízké.







Děkuji, že jste dočetli až sem. Vážím si každého, kdo si našel čas přečíst můj příběh, zamyslet se nad ním nebo ho třeba sdílet s někým, komu by mohl být blízký.

A děkuji také všem, kteří podporují moji tvorbu na Lucie Living. Blog je pro mě místem, kde můžu sdílet nejen každodenní radosti, tvoření a obyčejný život, ale i témata, o kterých se někdy nemluví snadno.

Pokud se vám moje tvorba líbí a chtěli byste ji podpořit, můžete mi symbolicky koupit kávu prostřednictvím Kafíčka. Každé takové poděkování mi udělá radost a pomůže mi věnovat blogu další čas.

Ať už se rozhodnete jakkoli, jsem ráda, že jste tady. 

Lucie


Komentáře

  1. Tedy Lucie, vy jste sekáč. Děláte mi radost (a nejspíš nejen mně). Zajímalo by mě, jestli nějak vnímáte, že jste se posunula o level víš, protože já vás tak vnímám. Držím pěsti!!! Jana

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Lucie, jste skvělá, nádherně jste popsala tuto životní etapu /etapy/, kterou byste bezpochyby s chutí vyměnila za naprosto jinou - klidnou a pohodovou. Nesmírně si cením otevřenosti a toho, jak jste s citem popsala niterní prožívání... Já tímto prošla před 18 lety... Nesmírně držím pěsti, aby vám další život probíhal tak, jak si přejete...

    OdpovědětVymazat
  3. Milá L. už jsem několikrát napsalas, že když jsem byla na dně, pomáhaly mě Vaše příspěvky. Chtěla jsem být stejně dokonalá s dokonalou rodinou. Když jste onemocněla, byla jsem částečně z problémů venku, onemocněla mi maminka. Kterou jdem v domácím prostředí dovedla až do jejího konce. Tak jsk si to přála. Současně jsem držela palce Vám. Nyní jsem se posunula, víc si sebe vážím a snažím sd mít se ráda. Jste mi vzorem při zvládání takto těžké situace. Klobouk dolů. Vlastně nyní mám i jasno, jak bych řešila ablaci prsou.. Stejně jako Vy.. Držte se. Posílám zdraví a sílu.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za sdílení a posílám velké obejmuti

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně napsané a ano, každý se musí rozhodnout sám za sebe. Přeji, ať už je jen líp. Olina z Jiz

    OdpovědětVymazat
  6. Lezarts
    Je dobře podat pomocnou ruku, tomu kdo se octne v podobné situaci a neví jak!
    Lucie zase jsi se posunula o velký kus dál i když to není jednoduché!
    Naučila jsem se stejné pravidlo, věci se řeší až nastanou.Bohužel si často , než k tomuto motu dospějeme, musíme samy projít nelehkou zkouškou .
    Přeji klid a pohodu!

    OdpovědětVymazat
  7. Luci, at už je jen lépe ✊😘✊

    OdpovědětVymazat
  8. Jste úžasná, Luci!❤️
    Liba

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Lucie, tuto dg (sice ne ca prsu) jsem vyslechla 3x. Nejprve primární a pak 2x meta..........poprvé jsem se sesypala. Lékařka mi nedala ani špetku naděje a já šla z kliniky, brečela na ulici a nevěděla co dělat, jestli má operace smysl..... Naštěstí jsem měla tolik rozumu a přátel a šla do jiné nemocnice a tam naději dostala, operace se podařila a já postupně našla pevnou půdu pod nohama. Po 10 letech se objevily meta - už jsem se nehroutila a věděla, že udělám všechno na světě, abych se uzdravila. Když jsem po resekci jater (srovnatelné s transplantací) po týdnu dokázala s pomocí vstát, trvalo mi chvilku než jsem si uvědomila, že se v zrcadle dívám na sebe. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to s pomocí všech kolem mne a hlavně skvělých lékařů. Následnou léčbu jsem si aplikovala 2 roky sama - 3x týdně injekci, po 2 týdnech kontrola na klinice. Po 4 letech od operace se objevily další meta, četnější a inoperabilní. Ale měla jsem štěstí, léčba se posunula a já mohla dostat kontrolovaný lék. Byla jsem šťastná, že jsem pro něj vhodná nebo on pro mne. Bylo to vzájemné. Nebyla to procházka, 2 roky po 2 týdnech vždycky 2 dny na klinice. Nežádoucí účinky ohromné, ale předčasné ukončení léčby jsem odmítala. Věřila jsem, že to zvládnu a zvládla. Nefunguje mi leccos, dostávám mnoho substituce, ale jsem tady, vděčná za všechno, za každou chvilku. Nedokážu toho dost, všechno je daleko a já jsem pomalá. Moc bych si přála, aby to tak bylo hodně dlouho. A víte na co jsem se při poslední léčbě hrozně moc těšila? Až uvidím lékařům a sestřičkám do obličeje a budu se na ně moct usmát - byl totiž covid.
    Teď jezdím na kontroly, vždycky se strachem, toho se už asi nezbavím........a když se nic nezhorší, odcházím z kliniky a vznáším se. A vždycky si něco koupím - aspoň kafe nebo dobrou snídani či oběd.
    Přeju Vám, milá Lucie, abyste byla už jen a jen zdravá! Prosím, šetřete se a odpočívejte.
    A pokud byste si chtěla přečíst jeden silný příběh - Petr Laštovka: Umřel jsem, ale už je mi líp. (vyšlo v r. 2025)
    Mávám Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě dodatek. Mám hodně jizev, velkých, a mám je ráda. Jsou to jizvy k životu (i když někdy bolí, třeba při změně počasí, někdy se zakřečují ,....).
      A tak Vám, Lucie, úplně rozumím, že nechcete žádnou rekonstrukční operaci. Držím palce. Eva

      Vymazat
  10. Zasloužíš si velký obdiv. Moc ti přeji, aby bylo už vše jen a jen dobré.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  11. Jste úžasná a krásná a moc děkujeme 🤍

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Lucie, děkuji za Vaši upřímnost a sdílení. Máte můj obdiv. Přeji Vám, ať už je jen dobře ... a radost do každého dne. Jana

    OdpovědětVymazat
  13. Lucko, moc Ti to sluší a jsi silná osobnosti! A jsi šikovná, díky tvému vyrábění jsem tě před asi 13 lety začala sledovat. Hodně zdraví. 🍀

    OdpovědětVymazat
  14. Lucko, sleduji Váš blog od samého začátku. Jste skvělá. Přeji hodně zdraví. Lenka

    OdpovědětVymazat
  15. Cítím se teď tak šťastný a svobodný. Mé poděkování patří DR WALE. Mé manželství, které se potápělo jako loď nabírající vodu, zachránil DR WALE díky své vrozené duchovní síle, kterou získal od svých předků. Mé manželství je opět šťastné. Já i má žena jsme našli vnitřní klid. Lépe si nyní rozumíme a máme se mnohem raději. I dva mí přátelé, které jsem s DR WALE seznámil, o něm mluví jen v dobrém. Manželka jednoho z nich, která od něj před šesti měsíci odešla, se k němu vrátila. Díky pomoci DR WALE je nyní zpátky doma a oba spolu opět šťastně žijí. Pokud jde o mého druhého přítele, jeho žena udržovala poměr se svým bývalým přítelem; DR WALE však dokázal toto pouto přetrhnout. Dotyčný bývalý partner totiž používal temná kouzla, aby ženu ovládal. Díky zásahu DR WALE byla z vlivu tohoto zlého muže vysvobozena. I dnes je manželka mého přítele svému muži věrná. Pokud procházíte manželskými či vztahovými problémy, doporučuji vám obrátit se na DR WALE – získáte tak výsledky, o které usilujete. DR WALE můžete kontaktovat přes WhatsApp nebo Viber na čísle +2347054019402, případně na e-mailu drwalespellhome@gmail.com

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji, že mi dáváte vědět , že tu jste. Lucie