Kolik brýlí potřebuji...
...k malování ? Jedny. Ty růžové. Krásný den a děkuji, že jste se zastavili. Sedím u stolu, na kterém je docela slušný chaos. Barvy, ubrousky, voda, kafe, počítač a reprobedna ze které někde vzadu hraje podcast nebo hudba. Přede mnou akvarelový papír, kolem mě štětce a na hlavě minimálně dvoje brýle. A v hlavě nápad, pod rukama se mi tvoří obrázek, nápady přichází, barvy se mi vybírají skoro samy. Je mi dobře. Pak se ve dveřích ozvou klíče. A ve mně hrkne. Nezůstala na lince špinavá miska? Neměla bych vysávat? Jak dlouho už vlastně maluju? Počkej, holka. Bude ti padesát. Ty si přece můžeš jen tak sednout a malovat. A právě proto potřebuji ještě jedny brýle. Ty růžové. Ne proto, abych neviděla realitu. Ale proto, abych si dovolila dělat něco, co mě opravdu těší, baví, nabíjí energií. Jenže tahle konstelace nevzniká sama. Můžu mít tři hodiny času. Nikdo po mně nic nechce. A stejně ty růžové brýle někdy nenajdu. Pocit, že nesmím, že dělám něco co bych neměla mě provází celý živo...
