Tak jsem se dočkala ...

...lyžování v Alpách!

Krásné dny přeji.

Před pár dny jsem se vrátila z dovolené, po které bych potřebovala tak čtrnáctidenní rehabilitaci. Už dlouho jsem snila o lyžování v opravdu velkých horách. Záviděla jsem velmi upřímně:-) všem těm kolem, kteří se z takových lyžovaček vraceli a nadšeně vyprávěli o nekonečně vysokých horách a nekonečně dlouhých sjezdovkách, zatímco já nadšeně hltala každé slovo z jejich často velmi opálené až spálené tváře s výrazně býlími fleky od lyžařských brýlí.

Tak hurá ten obličej červený od slunce velmi zřetelně jen v dolní polovině mám taky a stačilo k tomu jen pár hodin slunce:-).

A z týdenní lyžovačky v Italském Passo del Tonale jsem naprosto unešená.

Já si užívala i ten fakt, že tuhle dovču organizoval víc můj přítel s jeho rodinou, já jsem vzala Adama a byla jsem ráda, že po letech nemusím zařizovat a zajišťovat vše sama.

Bydleli jsme v soukromém penzionu v nedalékém městečku Ponte di Legno. Snídaně a večeře jsme si vařili a obědy jsme měli v restauraci u sjezdovky. 

 Předpověď počasí pro náš týden nebyla nejpříznivější, ale nakonec se mezi mraky, mlhou a sněžením i to slunce občas ukázalo, krom pondělí - kdy nebylo vidět na krok a člověk na sjezdovce padal už jen proto, že ve chvíli kdy nebyl v dohledu jiný lyžař, ztrácela jsem orientaci a nevěděla  jakou polohu vůči zemi mám, kde je dole a kde nahoře.

S tím také přišlo moje velké překvapení, poprvé jsem pocítila zvláštní pocit, pokud jsem na lyžích upadla, nezvedla jsem se. Ani s pomocí hůlek, prostě jsem musela alespoň jednu lyži sundat.

To byla pro mě nemilá novinka, takový  zvláštní pocit - že by stáří :-).

Ale věřím, že pokud bych trochu zapracuju na své fyzičce tak to zase dám.

Celkově na sjezdovkách nebylo nijak moc lidí a našla se i sjezdovka kde byl člověk uprostřed té krásy a ticha sám. To bylo krásný a strašidelný zároveň.

Pro tělo to byl týden záhul, ale pro duši a mysl opravdu relax. Celé dny na sjezdovce a večer plno jídla , dobré pití a hraní společenských her, které bavily nejen dospělé ale i náctileté členy výpravy.

Zjistila jsem jaký už je z mého Adama skoro muž a za chvíle kdy jsme spolu sjížděli kopce jsem vděčná. V lednu mu bylo 18 a pomalu se staví na vlastní nohy a já budu ráda , když nám vydrží tenhle fajn vztah.

A taky jsem moc vděčná za chvíle, které jsme si užili s partnerem ve dvou a už se těším , že až dáme ta naše těla zase do kupy tak něco podnikneme. A pokud to klapne my pojedeme za rok zase, tak svému tělu slibuji na mou duši , že už ho tak intenzivně trápit nebudu :-).

Teď už se moc těším na jarní dny.

 Mějte se moc krásně a děkuji za návštěvy a milé komentáře !