Přeskočit na hlavní obsah

Poslední příspěvek

Tak konečně ...

...ta rajčata dozrávají. Krásný den přeji! Než se pustím do dnešního článku, chtěla bych vám zase jednou úplně obyčejně, ale opravdu ze srdce poděkovat. ❤️ Za to, že sem chodíte, čtete mě, píšete mi komentáře a sdílíte se mnou svoje myšlenky, zkušenosti a často i kus svého života. A moc děkuju také všem, kteří mě podporujete příspěvkem na kafíčko. Věřte, že to pro mě není samozřejmost a že pro mě vaše podpora opravdu znamená hodně. Nejen finančně, i když právě teď samozřejmě i to hraje svoji roli. Ale hlavně proto, že díky tomu vím, že to, co tady už tolik let píšu, má pro někoho smysl. Že na druhé straně obrazovky někdo je. 😊 Takže děkuju. Opravdu. ❤️ Na zahradě u přítele začala konečně dozrávat rajčata. A bylo docela zajímavé zjištění, že pro jejich dozrání asi nebylo potřeba tolik slunce jako spíš vody. Keře jsou obsypané už dlouho, ale postupně jsme trhali jen ta rajčata, která zčervenala. A nebyla to ta, která jsou celý den vystavená slunci, ale naopak ta schovaná uprostřed zalis...

Po dešti...

 

...v lese

Měkoučko - vlhko - dýchatelno.

 



O víkendu jsem si udělala čas jen pro sebe. Šla jsem sama – s foťákem a otevřenýma očima. Všude kolem mě probíhala doslova exploze zeleně.



Nové větvičky na jehličnanech byly tak čerstvé, až se člověk bál dotknout. Na listech se třpytila voda a les voněl jako za mého dětství.







Chyběly mi jen holínky, což jsem si uvědomila když jsem začala cítit mokro v teniskách:-)



Les doslova nabízel různé pocity.

 V místech, kde slunce dosáhlo až na lesní půdu, byl vzduch hřejivý a lehký. Jen o pár kroků dál se zchladil – jako když vkročíte do jiného příběhu.







Stromy šeptali listím, ptáci zpívali své ranní zprávy a já jsem jen šla. Pomalu. Bez cíle.

S díky jsem přijímala tu energii, co se nedá koupit.





V jednu chvíli jsem si uvědomila, že mě po dlouhé době přestal bolet palec na noze, 
který mě trápil celý týden. A přesně v ten moment jsem zakopla. Rozesmála jsem se.
„Jen si pomyslím, že něco nemám – a život mi to hned připomene , že to mít můžu.“

Tak jsem si z legrace řekla nahlas:
„Nemám žádné nové objednávky.“
A hádejte co? Doma na mě čekala. Už zaplacená.



Les mi dovolí vzít si kousek jeho klidu a na chvíli se zastavit v chaosu všedních dní a že já si ten chaos umím udělat :-).

A když pak doma otevřu počítač, šiji nebo tvořím nový vzor, nosím si ten klid s sebou. A třeba se mi povede přenést trochu té lesní atmosféry k vám  tímhle článkem.


Děkuji, že jste tu se mnou. A pokud i vás láká taková procházka, udělejte si na sebe chvíli.

Lucie

Komentáře

  1. Díky, moc ráda s vámi ( o vás) čtu.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám to stejně. A super že píšete .,🌲každý volný den jsem na naší lesní zahradě, klid a příroda 🍀 krásný den.

    OdpovědětVymazat
  3. Cítím to úplně stejně... Ať se Vám daří!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji, že mi dáváte vědět , že tu jste. Lucie