Rychlé pozdravení...

...během náročných i krásných dnů!

Krásné ráno přeji!

Píšu tenhle článek ráno, a tak mám chuť vás pozdravit právě takhle, i když vím, že si k blogu možná sednete až v poledne nebo večer.

Poslední dny jsou trochu hektické a náročné a snad se mi o nich brzy povede rozepsat víc. Děkuji, že jste mi napsaly komentáře k minulému příspěvku. Myslím, že je nás hodně, kdo se učí dovolit si věnovat čas sám sobě, aniž by se u toho zároveň cítil provinile.

Nevím, jestli se mi povede poskládat slova tak, aby dávala trochu smysl, protože se toho teď děje opravdu hodně. Na jednu stranu cítím, jak se mi pomalu vrací energie a elán, ale na druhou stranu jsem po každém náročnějším dni mnohem unavenější a vyčerpanější. A přiznávám, že se mi to pořád těžko přijímá.

V týdnu jsem byla na kontrole a potkala jsem se i se svojí onkoložkou. Následná léčba bude potřeba, to jsem tušila. Jen zatím nevím, jaká přesně. Ozařování už není možné, protože jsem ho podstoupila při první léčbě. Některé druhy chemoterapie i imunoterapie jsou zase kvůli mým játrům nevhodné. Pravděpodobně mě tedy čeká jiný typ chemoterapie, ale definitivní rozhodnutí ještě nepadlo.

S léčbou bych měla začít 13. srpna. Do té doby mě čeká scintigrafie kostí a CT trupu. Moc si přeji, aby tato vyšetření vyloučila metastázy i cokoli dalšího. Ale znáte mě... psychicky se raději připravuji i na horší varianty. Když pak přijde dobrá zpráva, o to víc si jí vážím.

Bohužel se u nás stala jedna velmi smutná událost. Napíšu o ní samostatný článek, protože si to zaslouží. A možná právě proto jsme se se ségrou rozhodly na chvíli vypnout a vyrazit do přírody.

 Napadlo nás projít les vedle našeho budoucího bydlení a dojít až ke koupáku, ať víme, jak daleko to vlastně je a kudy se tam nejlépe chodí. Kousek lesa už známe, ale jak sama o sobě vím, dokážu zabloudit i v parku. 😀

Musely jsme uznat, že už první kroky mezi stromy jsou pohlazením po duši. A je vlastně jedno, jestli jste zrovna smutní, naštvaní, zklamaní nebo psychicky vyčerpaní. Les má zvláštní schopnost člověka ztišit.

 O to větší radost jsem měla, když jsme asi po půlhodině chůze lesem a mezi poli dorazily ke koupáku.

Jako malá jsem měla při pohledu na borovicový les s písčitými cestičkami pocit, že když jím projdu, dojdu až k moři. Tak moře to úplně není... ale víte co? Mně to ke štěstí úplně stačí.

Nakonec jsme ušly něco málo přes osm kilometrů a já už si v hlavě plánuji trasu, kudy budu běhat.

Já už se jen těším na chvíli, kdy budou jizvy zahojené a budu si moct jít zase zaplavat. 

Teď už jdu alespoň o pár centimetrů snížit hromadu vypraného prádla 😊 a na odpoledne se nám snad podaří se ségrou zajít si zase pro trochu rovnováhy do našeho lesa k potoku a postavit nějaký ten kámen.

Děkuji, že tu jste a že mi připomínáte, co jsem vám slíbila. 😊 Článek o Maxově tvoření z kartonu určitě bude, jen mi dejte ještě chvilku. A pokud čekáte na něco dalšího, co jsem během let slíbila napsat, klidně mi to připomeňte v komentářích.

Mějte se moc krásně, užívejte letní dny a opatrujte se.

Lucie.