Poprvé po operaci...

...v lese.

Krásný den všem!

O víkendu se nám podařilo krásně sesynchronizovat moje vycházky s deštivým počasím a vyrazili jsme na chvíli do lesa.

Já to prostě miluju. Pár hodin mezi stromy, promočené boty, ale tolik načerpané energie.

Co mě překvapilo, že tentokrát se chtělo i dětem.

Myslím, že je to pro ně taková známka toho, že se věci pomalu vracejí do normálu.

Není obvyklé, aby se máma válela přes den na gauči. Není obvyklé, aby neunesla nákup nebo koš s vypraným prádlem.

A tak mám pocit, že návrat k těm úplně obyčejným činnostem děti vnímají jako ujištění, že všechno zase bude dobré.

Přestože jsme se snažili trefit mezi dvě bouřky, stejně jsme zmokli. V hustém lese totiž ještě dlouho stékala voda z větví.

Les voněl po dešti a tam, kam dopadaly sluneční paprsky, se voda pomalu odpařovala. Kouřilo se třeba z hromady klacků a roští.

Max to šel hned prozkoumat. Byl přesvědčený, že tam někdo sedí a kouří, protože přece není možné, aby to bylo jinak.

No... možná si tam někde dole opravdu pokuřoval krtek. 😅

Pamatujete si z dětství tohle - střílecí rostliny😉?

Našli jsme spoustu rozmanitých hub. Protože jsme ale neměli košík, odnesli jsme si domů alespoň fotky.

To bude skvělá příležitost využít knihu Houbová terapie, kterou napsala Monika bylinkářka, kterou jsem poznala na oslavě padesátin kamarádky, kde vedla svůj bylinkový workshop, psala jsem o tom už dříve tady.

Ušla jsem rekordních 5,6 kilometru a po návratu jsem si zase moc ráda lehla na gauč. 😅

Poslouchám svoje tělo a snažím se nepřeceňovat síly. Ale když budu úplně upřímná, občas mě to rozčiluje.

Hrudník je pořád citlivý, bolí a mám pocit nepříjemného stažení. Vím ale, že tělo potřebuje čas a není dobrý nápad ho zbytečně honit.

Dnes děti zase odjely na týden k tátovi.

Přichází ta praktická část střídavé péče. Nemusím řešit vaření ani program a můžu se víc věnovat sobě.

Jenže den, kdy děti odcházejí, a den, kdy se vracejí, jsou pro mě pořád takové zvláštní. Už je to šest let a stejně pokaždé cítím určité napětí. Takový zvláštní cestovní stres.

Přitom nejdou nikam daleko. Mají vlastní telefony a můžeme být kdykoliv v kontaktu.

Přesto mám pocit, že je to něco, co narušuje přirozený rytmus rodiny.

Díky vlastní zkušenosti jsem se stala velkým kritikem střídavé péče tam, kde vztahy mezi rodiči nefungují. A čím jsou děti starší, tím víc vnímám, jak se jejich potřeby mění.

Máte se střídavou péčí vlastní zkušenost? Zajímalo by vás, kdybych o tom někdy napsala víc?

Ve dnech bez dětí bych ráda připravila horní patro na stěhování.

Plánek bytu už mám hotový a překvapivě mi všechno docela vychází. Jen vím, že se budu muset rozloučit minimálně s jednou svojí srdcovou věcí a naopak několik dalších dokoupit.

Chtěla bych také pomalu rozhýbat tělo lehkou jógou a pokračovat v pravidelných procházkách.

Mám v plánu i několik milých návštěv a setkání.

A určitě se zase brzy ozvu.

Děkuji že tu jste, že mě čtete a dáváte si se mnou kávu.

A pokud byste někdy měli chuť mě na téhle cestě podpořit i jinak, odkaz na symbolické kafíčko najdete jako vždy tady.

Děkuji Lucie.