Kolik brýlí potřebuji...

...k malování ?

Jedny. Ty růžové.

Krásný den a děkuji, že jste se zastavili.

Sedím u stolu, na kterém je docela slušný chaos. Barvy, ubrousky, voda, kafe, počítač a reprobedna ze které někde vzadu hraje podcast nebo hudba. Přede mnou akvarelový papír, kolem mě štětce a na hlavě minimálně dvoje brýle.

A v hlavě nápad, pod rukama se mi tvoří obrázek, nápady přichází, barvy se mi vybírají skoro samy. Je mi dobře.

Pak se ve dveřích ozvou klíče.

A ve mně hrkne.

Nezůstala na lince špinavá miska?

Neměla bych vysávat?

Jak dlouho už vlastně maluju?

Počkej, holka. Bude ti padesát. Ty si přece můžeš jen tak sednout a malovat.

A právě proto potřebuji ještě jedny brýle.

Ty růžové.

Ne proto, abych neviděla realitu.

Ale proto, abych si dovolila dělat něco, co mě opravdu těší, baví, nabíjí energií.

Jenže tahle konstelace nevzniká sama. Můžu mít tři hodiny času. Nikdo po mně nic nechce.

A stejně ty růžové brýle někdy nenajdu.

Pocit, že nesmím, že dělám něco co bych neměla mě provází celý život. Dlouho jsem vůbec nechápala proč.

Odpověď jsem našla v dětství, ve svém pokojíčku, kde jsem si s obavou rozložila igelit, tempery a papíry a štětce a nechala se pohltit malováním.

 Pak klíče v zámku, já ve stresu a rychlosti uklízím a u toho se mi obtiskne barva na stůl, voda se rozlije na koberec, štětce umažou koupelnu.

A je to.

Postupně jsem se naučila, že malování znamená nepořádek, obtěžuje to okolí a že malovat si můžu až  bude vše ostatní hotové.

A není poprvé kdy si tohle uvědomuji, ale ten starý vzorec je ve mě tak zarytý a tak těžko se z něj vystupuje. No a s další diagnózou  - rakovina to člověku najednou dochází mnohem líp. Najednou si dokážu postavit priority jinak. Najednou můj rozhodovací systém zvažuje úplně jinak jak strávím další 3 hodiny svého života.

 Dnes si tenhle vzorec uvědomuji hlavně u svých dětí. A jsem občas asi k nelibosti jiných hodně benevolentní v tom jakým způsobem se ve své tvorbě děti rozšoupnou, přestože je pak úklid náročnější.

Když malují, občas něco zapatlají. Občas je barva tam, kde být neměla.

Ale když je vidím tvořit, říkám si, že ten nepořádek se pak uklidí.

Zato pocit, že jejich radost někomu vadila, může zůstat mnohem déle. 

Miluju vidět je zabrané do nějakého tvoření.

Takže teď si nechávám svoje růžové brýle stále po ruce a když mě dnes přepadne ten starý pocit, že bych měla dělat něco užitečnějšího, představím si svoje děti.

A řeknu sama sobě přesně to, co bych řekla jim.

Maluj.

Tvoř.

Neboj se.

A přesně s tímhle pocitem vznikal i tento obrázek. 

A teď jsem zvědavá na vás.

Máte také nějakou činnost, kterou milujete, ale zároveň máte pocit, že byste místo ní měli dělat něco "užitečnějšího"?

Nebo jste si z dětství odnesli podobný pocit jako já?

Budu moc ráda, když se se mnou podělíte v komentářích.

Přeji vám krásné dny a hlavně odvahu občas si nasadit svoje vlastní růžové brýle.

Děkuji, že jste tady ❤️.

Pokud vám moje články dělají společnost, inspirují vás nebo vám třeba jen zpříjemní den, můžete mě podpořit symbolickým kafíčkem.

Lucie