Lucie Living

Ke dni dětí jsem prckům doplnila knihovny. A děti byly nadšené. Max už číst umí, ale jde mu to pomalu a tak vítá spíš kratší texty, má pak vždycky radost, že přečetl celou stránku :-). Jako první musím zmínit další přírustek od Daisy Mrázkové. Už jsem tady o ní asi psala, ale musím znovu.  Její obrázky jsou specifické a na první pohled bych si podle nich knížku sama nekoupila, nenapadlo by mě, že děti zaujme. Ale první knížku od Daisy dostala Andulka k narozeninám od mojí kamarádky - výtvarnice. Byla to kniha "Nádherné úterý" - je to souvislostech, jak plyne čas a o tom jak může být náš život ovlivněn zdánlivými maličkostmi . Andulka na tohle čtení byla ještě malá, ale knížku jsem přečetla Maxovi a Adamovi a zaujala nás všechny. Až jsem byla překvapená zájmem Maxe. Dnes jí čteme i s Andulkou a má ji moc ráda.  Když jsem pak narazila na další knížky od Daisy, neváhala jsem a naše sbírka se rozrostla o knihu "Slon a Marvenec"  - ta je rozdílnostech a soužití . Zatím A

 Tak nikdy jsem se moc netěšila na narozky číslo 44, to číslo mi přišlo takový extra hranatý, ale jak on mi to uměl život zařídit, že nakonec jsem ještě moc ráda , že je slavit můžu :-). Když mi byly 4 roky tak mojí mámě bylo 44 a takhle nějak si ji pamatuju. Na téhle fotce dokonce vypadám sama nejen jako ona , ale  jako z té doby :-). Věk je jen číslo, trochu bych řekla, že po prožití kusu života si budu připadat na svůj věk, ale zas ne! Například pokud někdo mluví o někom, třeba v tv, o ženě, které je 42...mě hlavou probíhá...aha tak to je paní o něco starší než já...aha...ne..stejně...ne vlastně mladší ...:-). Taky to tak někdo máte ? Nebo se vnitřně na svůj věk cítíte? Mám teď moc fajn období, starostí kolem života spoustu, ale uvnitř je mi tak nějak dobře. Moc děkuji za milá slova a návštěvy blogu.

 Kdo by dnes nechtěl žít v rovnováze. Nejlepší by bylo mít v rovnováze všechny aspekty svého života. Ale má to vůbec někdo? A není tahle občasná nerovnováha vlastně nutná pro pocit , že opravdu žiju. Nevím. Umět se ve shonu občas zastavit, být tady a teď a dokázat nechat jít myšlenky po svém a meditovat je moc fajn a zdraví prospěšné. To vím. Příroda a zklidnění mysli.  Dnes si tady na blog dám fotku svého prvního kamene, který se mi povedlo vybalancovat. Tuhle formu "meditace" jsem zahlédla před pár lety a od té doby jsem si to občas zkusila . Cestou necestou jsem se snažila najít a postavit kámen a mít pak pocit, že jsem v zenu. Jasně , postavím kámen na špičku , tak jsem v pohodě. Nebyla jsem nikdy v pohodě ani v zenu :-). Když jsem o tom vyprávěla zhruba před rokem mojí ségře, bylo to v době , kdy mě propustili z nemocnice a já měla tehdy jen tak, tak, balanc dojít k potoku a zpět, ale ségra si to šla do potoka zkusit . Během jednoho odpoledne u vody postavila na špičku h

 Taky jste tak rádi, že konečně můžeme trávit nejen dny, ale i večery venku, jen tak. Bez svetru, bez bundy. Pro mě je to balzám. A konečně si užívám i terásku, snídani, holčičí pokec a klidný večery. Zabydluji, dolaďuji podle možností a baví mě to.  V bydlení si teď střihnu zase jednu malou změnu, ale jen nepatrný detail, pokud vydržím u blogování a vy u návštěv tak si jistě všimnete :-).  Sedávám teď večer na terase a přemýšlím o tom jak vše zvládnout , jak se uživit, jak vychovat z dětí zdravé sebevědomé lidi, jak zvládnout traumata uplynulých let, jak si zajistit dost energie a radosti. Hmmm, zajímavý je, že starosti a žrouti energie jsou vždy připraveni k nástupu a chodí i když je nikdo nezve :-). Ale je mi teď dobře, snad se mi podaří psát zase s lehkostí a nadhledem. Ráda bych aby můj blog zůstal příjemným místem i přes starosti všedních dní, které tedy za poslední dva roky nabraly v mém životě grády trochu tragikomické.  Mám prosbu, napište mi o čem si rádi přečtete a pokud mát

Po dlouhé době je tady, už mi moc chybělo. Energie, život, radost. Po nástupu do ráce jsem si dost vytřískala baterky. Částečně díky práci, částečně díky lockdownu, domácí škole. Všechny moje dobré návyky tvrdě získané , vzaly mrknutím oka za své. Příliš práce, příliš stresu, příliš kafe a ve stresu. Tělo si řeklo velmi záhy dost , takhle ne. A tak jsem se musela zastavit a zamyslet a hlavně někde ubrat. Pozastavila jsem obchod, pokud mě čte někdo komu něco dlužím prosím napište mi na mail lucieliving@seznam.cz a určitě se nějak domluvíme. Ubrala jsem na sociálních sítích. Přidala jsem setkávání "naživo". Plánuju návštěvy a výlety na které se moc těším. Ale asi síla zvyku, nějaké to virtuální spojení mi chybí. A tak jsem se rozhodla zkusit se vrátit k blogu. Nic neslibuju. Nevím jestli můj dnešní článek není jen záchvěv dobré nálady :-) Hledám zdroje energie,  potřebuji se vrátit k malování,  ale k tomu, které mě maximálně nabíjí, což znamená bez přemýšléní o tom jestli se to