Balím se...

...tak jako mnoho lidí na začátku prázdnin.

Krásný den přeji!

Pomalu se mi blíží termín operace a já si dělám doma hromádku. Tak jako třeba před odjezdem na dovolenou. Vždycky vznikne místo, kam začínám tak nějak automaticky odkládat a připravovat věci. Jen s tou dovolenkovou hromádku mám spojené trochu jiné pocity.

Čeká mě oboustranná mastektomie. To, že jednou přijde oboustranná mastektomie, jsem věděla od chvíle, kdy mi zjistili mutaci BRCA1.

Jenže když byla prsa po první léčbě zdravá, do preventivní operace se mi vůbec nechtělo. Dnes je to zvláštní.

 Chce se mi.

 Úzkost z pocitu, že přijdu o prsa na mě padala jen v období kdy jsem byla fyzicky zdravá, ale psychicky na dně. Celkový pocit, že přijdu i o prs mě ubíjel.

Teď jsem na tom psychicky dobře, ale vím, že to neznamená, že ta úzkost nepřijde nebo že mě léčba nemůže srazit zase na dno. Moc dobře si to uvědomuji a mám z toho respekt.

Možná to bude znít zvláštně, ale já se na ten plochý hrudník opravdu těším. Celý život mám prsa, která mi občas asi někdo i záviděl. Ale na druhou stranu je to i celoživotní starost, celý život mě prsa různě pobolívala a někam se mi nevešla. Vím, že výsledek operace nemusí být podle mých představ, možná bude potřeba i další estetická úprava, ale moje pocity jsou teď jasné.

Mám respekt z operace. Z možných komplikací. Z výsledků uzlin. Z další léčby. Z toho, jak na ni bude reagovat moje tělo. A úplně nejvíc se bojím jedné věci – aby mě to psychicky nesrazilo tam, kde už jsem jednou byla. 

Protože ono to nějak bude, ale důležité je jak se k tomu dokážu postavit. Vlastně si moc přeju aby mi vydrželo tohle současné nastavení, abych si dokázala zachovat chladnou hlavu abych nepropadala panice. 

Díky tomu, že jsem si diagnózou už jednou prošla vím, jak je člověk křehký a uvědomuji si že změna v nastavení může nastat velmi rychle. A taky vím, jak to vypadá, když se člověk rozsype. 

Udělám všechno pro to, abych držela pohromadě.

Možná je zvláštní říct, že první rakovina mi něco dala. Ale právě tehdy se ukázalo, kdo vedle mě opravdu zůstane. A za to jsem dnes nesmírně vděčná.

Okruh mých blízkých už díky první diagnóze prošel sítem a tak vím, že kolem sebe mám opravdu lidi, kterým můžu věřit. 

Do nemocnice a z nemocnice mě poveze Adam. Jsem ráda, že mě poveze právě on. Jen bych si přála, aby nikdy nemusel řešit zrovna takovou cestu.

Co si s sebou beru do nemocnice? V první řadě růžový ibalgin, protože už mám zkušenost, že na bolest hlavy mi nic jiného nezabírá. Možná by to mohl být i růžový bonbón - zabral by víc než bílý brufen :-).

 Knížky - hned několik ať mám na výběr podle nálady, speciální podprsenku a stahovací punčochy, koneckonců za prádlo jsem teď ve zdravotních potřebách utratila víc než za outfit do společnosti.

Zbývá dokoupit vlhčené ubrousky, protože podle toho co píší ženy, které si tím prošly, tak první dny po operaci je nejhorší nemít možnost se osprchovat.

Samozřejmě mi to nedá a tak hledám a hltám veškeré informace ze sítí ohledně zkušeností ostatních.  A tak jsem si ofotila pár hrudníků s různými jizvami, ale nevím jestli tona chirurgii funguje jako u kadeřníka...chtěla bych to nějak takhle prosím :-).

Posílám vám velké objetí a upřímné poděkování za všechny zprávy, komentáře i zkušenosti, které se mnou sdílíte.

Často mi píšete, že moje články pomáhají vám. Věřte mi, že vaše slova a vaše příběhy pomáhají stejně tak mně.

Mám radost, že se tady na blogu vytvořilo místo, kde si dokážeme dodat trochu naděje, povzbudit se a někdy si i obyčejně popovídat.

Tak mi klidně napište. Ať už máte podobnou zkušenost, nebo jen chuť říct pár slov. Všechny vaše zprávy čtu a moc si jich vážím.

Děkuji, že jste tady se mnou. ❤️