Návrat do...
...dětství
Krásný den přeji.
Dnes je úterý. Včera na mě padla taková zvláštní úzkost. Nebyla nijak velká, spíš se dostavila nechuť cokoliv dělat a celková nenálada. Rozhodla jsem se jí ale neustoupit. Trochu jsem se rozhýbala, trochu zapracovala a nakonec jsem ji alespoň částečně rozehnala.
V počítači na mě čekal rozepsaný článek, ale vůbec jsem se nemohla přimět pokračovat v psaní.
Dnes je naštěstí lépe. Ráno jsme si s dětmi dali vydatnou snídani, Andulka vyrazila ke kamarádce a Max slíbil, že složí prádlo. No... jak se říká, slibem nezarmoutíš. Tentokrát jsem se ale rozhodla neřešit to hned zákazem elektroniky, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. 😊
O víkendu jsme si se ségrou opět zajely zvednout náladu do našeho lesa, k potoku našeho dětství.
Nejdřív jsme si udělaly naši tradiční "marfušpauzu". Kafíčko, něco dobrého na zub, zurčící voda a šumění stromů. Prostě balzám na duši.
Jen co jsme si nahlas pochválily, jak je fajn, že nám do toho tentokrát nekřičí děti, ozvaly se z dálky dětské hlásky. Za chvíli se po potoce objevila čtveřice dětí z nedaleké chatové osady, která poskakovala po kamenech po proudu.
V tu chvíli nás to obě vrátilo o spoustu let zpátky. Přesně takhle jsme totiž jako malé procházely tímhle potokem i my.
Když k nám děti doskákaly, slušně pozdravily a zeptaly se, jestli neruší. Samozřejmě jsme je hned ujistily, že vůbec ne. Naopak jsme jim řekly, že jsme si podobná dobrodružství užívaly úplně stejně a ať pokračují dál.
Pak jsme se do potoka posadily my. Vody bylo málo, kolem spousta kamenů a hlavně ten nádherný klid. Slunce pálilo, ale s nohama ve vodě a ve stínu stromů nám šlo stavění kamenů na špičku skoro samo. Jeden kámen, druhý a najednou člověk úplně zapomene na všechno ostatní, na starosti, na smutek.
Když jsme si znovu sedly na břeh a dobíjely energii, dětské hlásky se vracely zpátky.
Napadlo nás připravit jim malou výzvu.
Řekly jsme jim, že kolem nás musí projít tak, aby neshodily naše kameny. A kdyby se to přece jen stalo, budou je muset postavit znovu.
S pobavením jsme sledovaly, jak zkoumají, jak je vůbec možné, že ty kameny drží na sobě. Nakonec se jednomu z nich přece jen podařilo jeden shodit, ale znovu ho stavět nemusel. Snaha ale byla veliká. 😊
Odskákali s plánem, že si to příště také vyzkouší. A to nám udělalo radost.
Dostatečně odpočaté jsme se sbalily a neplánovaně popošly jen kousek dál do chatové osady. Ve stínu stromů jsme si sedly se známými, kteří zrovna byli na chatě, a daly se do řeči.
Právě od nich jsme se dozvěděly o jedné zajímavé akci, kterou si rozhodně nechceme nechat ujít.
Do kin totiž míří film z prostředí nedalekého dětského tábora v Hryzelích.
Je zvláštní, že jsme se tam celý život chtěly podívat, a přitom jsme se dovnitř nikdy pořádně nedostaly.
Tábor fungoval už v době našeho dětství a funguje dodnes. V dospělosti jsme kolem něj jen chodily a zvenku nasávaly tu zvláštní prázdninovou atmosféru.
Jako děti jsme ale přece jen byly jeho malou součástí. S velkým nadšením jsme totiž táborníkům při bojovkách přendávaly fáborky. 🫣😅
Měla jsem velkou radost, když jsem zjistila, že bude možnost navštívit tábor právě při příležitosti uvedení filmu. Pokud tedy nejste zdaleka, mám pro vás tip na moc hezkou akci spojenou s koncem léta.
My tam určitě budeme. 😊
Moc děkuji, že jste dočetli až sem. Děkuji za všechny vaše návštěvy, milé komentáře i podporu, která mě vždycky potěší a dodá chuť psát dál. Přeji vám, ať si i vy během léta najdete chvíli vrátit se na místa, kde je vám dobře a kde na vás čekají ty nejhezčí vzpomínky. Mějte se krásně a brzy zase na viděnou.
Lucie







Komentáře
Okomentovat
Děkuji, že mi dáváte vědět , že tu jste. Lucie