Pohyb...

...je lék!

Krásný den přeji!

Dnes se zase vrátím k tématu péče o tělo a vlastně i o duši.

S trochou pohybu jsem začala letos v dubnu. Šla jsem do toho pomalu, ale pravidelně, a postupně jsem přešla od procházek i k pravidelnému běhání.

Z původních procházek z donucení se stalo těšení na tu svoji hodinku pohybu, za každého počasí. Nepřestala jsem ani po zjištění, že se mi vrátila rakovina. Vlastně po zjištění diagnózy a před operací se pro mě pohyb stal obrovskou kotvou a trochu si myslím, že i díky tomu jsem se po operaci dala hodně rychle zase do kupy, a to hlavně psychicky.

Na začátku byla kila navíc a věčná únava. Je pravda, že ta únava mohla být také trochu symptomem rostoucího nádoru v mém těle, ale pořádně to nevím. Stejně tak to mohlo být právě kily navíc, celkovou nespokojeností se sebou a se životem nebo jídelníčkem, ve kterém bylo rozhodně víc cukru než proteinů.

Po přestěhování jsem začala opět s pravidelným pohybem. Je skvělé, že bydlím na místě, kde je to pro běhání, chození a cvičení venku ideální. Ale nešlo to tak hladce, jak jsem chtěla. Musela jsem se do pohybu nutit a první týdny jsem byla zklamaná, že už se na svůj pohyb netěším..

Moje snahy o pravidelnost narušil začátek školního roku, návrat do pracovního procesu a hlavně moje vlastní nechuť k pohybu. 

Snažila jsem se to překonat a šla jsem na hodinku ven jak jen to šlo, často i s nechutí. Po návratu jsem sice cítila zadostiučinění, že jsem to dala, ale taková ta radost z pohybu se mi vrátila až v druhé půlce září. To už jsem zase začala kromě pravidelných poklusů pokukovat i po možnosti posilovat ruce.

Ale asi jako všichni bojuju s časem, bojuju za čas.

Takže když jsem chodila běhat svoji trasu na vsi, většinou u polní cesty leželo nějaké kamení a já si vždy vybrala dva kameny a dala si část cesty posilovací cviky na ruce. Kdysi jsme vlastně podobně posilovaly na hodinách alpinningu. Během chůze tak zároveň cvičím ruce.

Ale kolem lesních tras žádné kamení nebylo a já si pořád říkala, jak to vyřešit, když se mi nechce s ničím dalším v rukách tahat.

Pak jsem úplnou náhodou narazila v jednom z očumovacích shopů naší Andulky na závaží na zápěstí - jsou to tahle 

Překvapilo mě, že jsem nikde nenašla, kolik gramů mají, ale podle váhy v ruce jsem si říkala – to dám :-).

A jsem s nimi moc spokojená. Udělají přesně tu službu, kterou potřebuji, a každé má 460 g – není to moc, ale pro mě akorát. Navíc právě ruce je po mastektomii potřeba rozpohybovat pěkně pomalu a postupně.

A závaží se dá samozřejmě použít i na kotníky, třeba při posilování břicha. Což, jak zjišťuju, bych potřebovala ještě víc :-), protože závaží na nohách mi přijde nějak těžší než na rukách. 😅

Ale ať už se závažím, nebo bez něj, ten pravidelný pohyb na sobě cítím a je mi po něm moc dobře.

Jsem méně unavená, mám mnohem víc energie a lepší náladu a i ta kila šla trošku dolů. Vrátila se mi radost z pohybu a těším se na něj.. 

Můj sportovní plán je vyrazit na hodinku ven do přírody a hýbat se tak, jak počasí a moje tělo dovolí. Jsou dny, kdy to nevyjde, a kdy to vím předem, že to nepůjde, ale není jich tolik a většinu dnů to vyjít může. Je to jen na mě. Ruce teď posiluji cestou a naopak břicho se snažím posilovat večer, de facto už jen v poloze ležmo 😂. Měla bych to dělat pravidelně – to bude časem možná další výzva. 😅

Vím, že to není nic zázračného, ale hýbu se letos vlastně mnohem víc než za posledních 10 let a takhle mi to vyhovuje.

A protože už máme říjen, tak k tomu s tímto měsícem přidávám i saunování, které miluju. Sauna je pro mě také péče o tělo i duši a byla to jedna z věcí, u které jsem měla obavu, jestli ji budu moci po sdělení diagnózy provozovat. Ale můžu, takže spokojenost. Těším se.

Užívejte babí léto plnými doušky!

Lucie

Blog chci i nadále tvořit bez reklam a volně přístupný všem. Pokud vám moje tvorba dělá radost a chcete ji podpořit, můžete mi přispět na kafíčko☕❤️