Krok...

...za krokem.

Někdy si myslíme, že už víme, kam jdeme.

Krásný den přeji.

Poslední měsíce jsem měla pocit, že se po dlouhé době zase nadechuji. Začala jsem běhat. Ne proto, abych podávala výkony. Prostě proto, že mi bylo lépe venku než doma. Každý kilometr byl malý krok zpátky k sobě. Běh se stal něčím, co mi dobíjí energii.

Současně jsem začala řešit věci, které jsem dlouho odkládala. Rozchod. Hledání nového bydlení. Navýšení příjmů. Možnost brigády. V hlavě se pomalu rodil plán na nový život.

A začínal se rýsovat. Brigáda téměř domluvená. Několik možností podnájmu. Počítám finance. Dělám rozpočty. Přemýšlím, jak to všechno poskládat.

Pak přišla kontrola. Magnetická rezonance. Sono. Biopsie.

A najednou jsem seděla v ordinaci a poslouchala slova, která jsem už jednou slyšela před lety.

Rakovina.

Nevím ještě, jak bude léčba vypadat. Nevím, jak dlouhá cesta mě čeká. Nevím, jaké budou další výsledky.

Vím ale něco jiného.

Před pár měsíci jsem měla pocit, že stojím na místě.

Dnes mám strach. Občas velký. Ale nestojím.

Pořád běhám.

Pořád hledám cestu.

Pořád plánuji budoucnost.

Možná bude jiná, než jsem si představovala. Možná pomalejší. Možná náročnější.

Ale pořád je to budoucnost.

A tak si každý den připomínám jednu jednoduchou větu:

Malými kroky jdu kupředu.

Někdy je tím krokem několik kilometrů v lese.

Někdy telefonát kvůli bydlení.

Někdy rozhovor s dětmi.

A někdy jen to, že ráno vstanu a udělám další krok.

Do čtrnácti dnů mě čeká operace – oboustranná mastektomie. Stěhování platí. Snad vše klapne. Jak navýšit příjem během léčby zatím nevím, ale nějaké možnosti existují. A vím, že udělám všechno pro to, abych to zvládla.

Nevím, kam přesně mě tahle cesta zavede.

Ale vím, že po ní půjdu dál.

Protože přes všechny starosti, nejistotu a překážky mě život pořád baví.

A pořád za to stojí.

Mějte pohodové dny a opatrujete se!