Rakovina - prsa...

... mít či nemít ?

Krásný den všem.

Začínám článek opět obrovským poděkováním za to, že tu jste. Dáváte mi sílu všechno mnohem lépe zvládat. Děkuji, že se se mnou dělíte o svoje zkušenosti, a děkuji i za to, že mohu být pro někoho z vás inspirací.

Vy jste tou mojí. 

Dnes bych chtěla napsat o svojí zkušenosti s dvojitou mastektomií, tedy odstranění obou prsů bez náhrady.

Vím, že pro každou ženu je tohle téma úplně jiné. Že při vyslovení těchto slov a při představě tohoto zákroku se každé vybaví jiné obrazy, jiné emoce, jiné pocity a jiné obavy.

Tohle je můj pohled, moje zkušenost a moje cesta.

Takže pokud jsem vás neodradila od čtení, udělejte si kafe. Bude to delší. 😊

Velikost prsou jsem začala řešit stejně jako moje vrstevnice kolem 12-13 roku, ale byla jsem vždycky hubené vyžle a tak když i v patnácti měly holky kolem co dát do podprsenky já se učila sžívat s myšlenkou - co je malý to je hezký. No a pak najednou si moje tělo řeklo, že teda jo. A  já najednou měla na svém hubeném těle pěkné pevné trojky. S tím se sžívá snadno.  

Pak došlo na období , kdy i moje hubené tělo dostalo ženštější tvary a já se občas přistihla jak trochu závidím těm méně obdařeným, protože věc jako obyčejné tričko s krátkým rukávem vám s velkýma prsama přidá pár kilo navíc, nebo šaty se zajímavými ramínky si bez podprsenky nejde vzít aniž budete vypadat jako lákadlo na oči všech kolem bez rozdílů věku a pohlaví.

Pravdou je, že občas se toho dalo využít a opravdu to fungovalo.

Ale stejně jsem si občas říkala, že by mi menší dvojky vlastně stačily. Celý život jsem měla prsa taky citlivá, každou periodu byla bolavá a čím jsem byla starší tím citlivější. Třeba ve smyslu když chytáte dítě v rozběhu a ono do vás vrazí a nebo vám skáče po hrudníku během hry na gauči a ono to bolí.

Výběr podprsenky byl s přibývajícím věkem taky náročnější, protože jsem začala upřednostňovat pohodlí a to v kombinaci s čím dál účinnější gravitací dalo práci 😊

Když jsem slyšela první diagnózu, napadlo mě bez váhání  - prsa pryč. Ale lékaři mě vlastně přesvědčili, že je to škoda navíc jsem ještě neměla potvrzenou genetickou mutaci BRCA1 a tak bych na odstranění a náhradu obou prsů neměla nárok. 

Po tom co jsem se tedy otřepala z náročné léčby a genetika už byla jasná přišla řeč s mojí onkoložkou na možnost preventivního odstranění.

A tady se sešlo několik věcí, tahle informace přišla v období mého psychického propadu, v období kdy jsem začala doufat, že si ještě někdy najdu partnera a v tu chvíli jsem si úplně vážně myslela, že to bude bez prsou náročnější. A taky s vědomím, že ani kompletní odstranění tvorbě nádoru úplně nezabrání, nějaké riziko tam stále je a v době kdy jsem se léčila já, na rakovinu zemřela známá se stejnou diagnózou a s odstraněnými prsy. A představa, náročné operace ve mě vyvolávala paniku.

Upřímně musím zmínit, že jsem téměř vždy žila s představou úplného odstranění bez náhrady, představa implantátů mi byla vždy nepříjemná. Nevím proč to tak je, ale prostě to tak je.

Tak jsme se domluvily že budu pokračovat v půlročních preventivních kontrolách.

Po zjištění druhé diagnózy jsem vůbec nezaváhala a oboustranné odstranění prsů bylo naprosto jasným rozhodnutím.

Nádor mám opět triple negativní a přesnou diagnózu zveřejním až po výsledcích histologie, protože ta se už před šesti ti lety docela dost lišila od biopsie a to v můj neprospěch.

Ve čtvrtek 2.července mě odvezl Adam do nemocnice. Cestou jsme na benzínce potkali moji ségru a stihli společné kafe. A jen taktak jsme to stihli i do nemocnice, kde jsem tedy hlásila že chci kompletní odstranění prsů a co nejhladší jizvou snad i na vrátnici :-).

Tam ne :-), ale na recepci mě hned sprdli, protože jsem se při nahlašování neschopenky ptala na to zda budu mít vycházky,  tak jsem se slušně omluvila za dotaz a pak už na mě byli všude hodní:-).

Příjem proběhl v dobré náladě a i označení uzlin, ubytovala jsem se a šla si ještě dát kafíčko ven do areálu nemocnice na Karláku.

Nemocnice je stará a spletitá a bohužel já už se tam začínám docela dobře orientovat. V mnoha směrech vypadá uvnitř stejně retro jako zvenku. Ale vlastně mi to tolik nevadí, protože o to víc se tam člověk nechce zdržovat.

V pátek 3. července jsem šla na řadu první, což je vždy výhra , protože to čekání na zákrok je vždycky zdlouhavé a nepříjemné. Opět byli všichni milí a panovala dobrá nálada. Já zase zopakovala snad i pánovi co mě vezl jak chci aby to vypadalo a těsně před odchodem na sál mi udělala velkou radost čtenářka a hlavně moje zákaznice, která mi popřála hodně zdraví a pochválila mou práci, má ode mě polštářky a lituje že nestihla objednat závěsy. 

Na sále mi ještě před operací zavolali moc příjemnou a milou paní doktorku a já konečně konečně mohla svoje požadavky říct tomu správnému člověku. 😊

Kolem jedné hodiny jsem se probudila zpátky na pokoji. Bylo mi řečeno, že se operace trochu protáhla. To mě vyděsilo. Nakonec mi vyndali čtyři uzliny. Tři se během operace nepodařilo vyšetřit, ale ta poslední ano a byla čistá. Definitivní slovo ale bude mít až histologie. A tam se pořád držím svého oblíbeného: nechval dne před večerem.

Po operaci mi bylo dobře, jediné co mě bolelo bylo oko😊, ano oko. Prý se tam možná dostala nějaká mast a mělo by to brzy přestat, přestalo a tak jsem dál nepátrala.

Výsledek hned po operaci jsem si vyfotila, protože jsem na sebe neviděla. A musím říct, že jsem byla s tím co vidím spokojená.

Odpoledne už jsem se prošla na toaletu a umýt si obličej. Pořád jsem to brala s velkým respektem, protože měl přijít první pohled do zrcadla s plochým hrudníkem. A i když jsem to moc nechtěla říkat nahlas, před operací jsem se na ten plochý hrudník docela těšila, tak po prvním pohledu do zrcadla se mi udělalo ještě líp. Přiznám se, že se až trochu stydím, protože když jsem všude četla zkušenosti s mastektomií a jak to může s člověkem zamávat, tak jsem vděčná sama sobě, že jsem si to dokázala takhle nějak nastavit.

Další radost byla plnohodnotná (i když nemocniční ) večeře. Mám spojené pobyty v nemocnici s hladem. Tentokrát to byla příjemná změna.

V sobotu ráno už jsem si tvořila z obvazu opasek na který jsem zavěsila placatky pro upíry ( dreny), abych neděsila lidi, schovala jsem je županem a vyrazila pro první kafe ven. Celý den jsem byla čilá a v dobré náladě a kdyby to šlo tak bych šla nejradši hned domů.

V neděli mi dalo tělo znát, že tedy opravdu prodělalo větší operaci a že chce odpočívat a to jsem byla zase ráda za tu nemocniční polohovací postel. Rány začaly trochu bolet, ale ne nijak nesnesitelně. Spíš jsem byla celkem extrémně unavená, ale přesto jsem doufala , že mě v pondělí pustí domů. V neděli večer jsem chodila snad 15 minut sem tam nemocniční chodbou do L a připadala jsem si jako zvíře v kleci.

A klaplo to, v pondělí mi vyndali dreny a tak  jsem volala Adamovi, že pro mě může vyrazit. Jsem na něj fakt pyšná, protože mi pomohl naprosto ... bez mrknutí oka , došel pro mě až na pokoj, kde jsem alespoň spolupacientkám ukázala taky někoho z rodiny :-) a jelo se k domovu. No a cestou měl Adam cuky začít si měřit síly s nějakým fárem a po předjetí dvou tří osobáku jsme zjistili, že jedeme za autem mojí ségry. Tak jsme si zamávaly a domluvily ještě rychlé kafe u kamarádky. V tu samou dobu Adam také zahlédl asi tři auta před námi policejní vůz a bylo po předjíždění a poměřování motorů,  tak jsme už pak pokračovali pěkně v klidu až domů 😊

Ten pocit po propuštění z nemocnice je vždycky fajn. Kafe ve vlastním hrnku, pelešení u televize a večeře venku. V úterý mi zase dalo tělo znát, že musím pomalu a postupně, protože na mě opět padla obrovská únava. Těšila jsem se na sprchu, ale musím opatrně , tak jsem si nejdřív umyla jen vlasy v kleče ve sprcháči a sprchu dala rychlou abych jizvy moc nemáčela. Vše proběhlo v pohodě bolest trochu cítím, ale pomalu zvládám celkem vše. Samozřejmě nic těžkého nenosím a užívám si kafe a občerstvení servírované pod nos od partnera. Jak jsem už psala, zůstáváme si blízcí a jsem ráda, že tady teď pro mě je, toho jsem se hodně bála. 

Z věcí, které jsem četla, že budu potřebovat se mi hodí jen ta stahovací podprsenka. Ostatní jde vyřešit jinak a pro mě nemělo smysl na tu chvíli investovat - snad ani do těch vlhčených ubrousků.

Taky jsem šla v úterý na svou první procházku, celkem půl hodinky v polích kousek za domem. Upřímně mi to dalo zabrat, ale taky mi to dodalo energii. 

Příště jdu s nůžkama a košíkem, protože na kytici si nenatrhám :-).

Myslím, že pro dnešek by to stačilo, článek píšu na třikrát. 

Děkuju , že vás tady mám, že čtete a reagujete.

Jestli vám moje články někdy zpříjemnily den, dodaly odvahu nebo vás prostě jen bavily, můžete mě symbolicky pozvat na kávu. Budu za to moc ráda. ❤️

Na kávu ☕

Lucie