Nevíte někdo...

...kam ten čas mizí ?!

Krásný den přeji!

Dnešní článek jsem začala vymýšlet během porcování dvou kuřat, která na mě už nějakou dobu netrpělivě čekala v lednici. Koupila jsem je totiž v rámci svého úsporného nakupování a snahy trochu zkrotit rodinný rozpočet.

Porcování kuřat zrovna nepatří mezi moje silné stránky. Většinou jsem si kupovala maso už naporcované a připravené, jenže tentokrát jsem se rozhodla, že těch pár ušetřených korun za trochu práce navíc stojí.

A tak jsem se do toho pustila. Bez patřičného vybavení, bez velkých zkušeností a s lehkým podezřením, že jsem si zase jednou ušetřila peníze, ale zaplatím za to časem.

A to je vlastně docela dobrá metafora pro moje současné období.

Zatímco jsem se snažila doslova poprat s kuřaty, měla jsem dost času přemýšlet. O to víc o co bylo moje chlazené kuře z mojí malé lednice zčásti zmrzlé 😅.

Období kolem Dušiček je podle mě naprosto oprávněně označováno za ponuré. Co víc vám může ubrat na náladě než pocit, že se snažíte sami sebe neustále dohnat? A k tomu před sebou tlačíte pořádnou hromadu věcí, které musíte udělat.

Nedávno jsme dostali navíc hodinu času, ale já bych ji asi potřebovala každý den. Pořád mi nějaký čas chybí. 

Prostě mám pocit, že si tak užíváme krásný podzim, babí léto, barevné listí na stromech a zapadající slunce u vody a najednou "klik" někdo zhasne a jsou tu Dušičky.

Za svůj živoz už jsem těhle období pár zažila a vlastně je to pořád stejné. Je jedno jestli jsem single, nebo zadaná, jestli jsem bezdětná nebo dětná :-) a je snad jedno jestli je mi dvacet nebo padesát. Někdo zhasne a podstrkuje mi lenost a chuť na sladké. Na to sladké o kterém vím, že mi bere energii.

Takže taky vím, že to přejde, že zase bude svítit slunce a že až budou padat k zemi první sněhové vločky, tak se budu cítit jakoby mi někdo uvnitř zase trochu rozsvítil.

Dušičkovou návštěvu hřbitova mám moc ráda. Hrobečky jsou opečované a načančané. na většině z nich svítí světýlka a přestože  tam stále dýchá klid je tam nezvykle živo :-).

Vždycky když tam jsme povídáme si s našimi předky všichni i děti. 

Osud mi tohle období kdysi trochu vylepšil. Ve svátek všech mrtvých mi totiž nadělil, tehdy za dost dramatických okolností, moji jedinou a úžasnou dceru Aničku. Proto vedle vzpomínek na ty, kteří už nejsou s námi, slavíme v tyto dny i nový život.

A tak se z původně ponurého dne stal jeden z mých hezkých listopadových dnů.

A teď zpátky do reality.

Protože i když by člověk v tomhle období nejraději trochu zpomalil, povinností bohužel neubývá. Spíš mám pocit, že se nějakým záhadným způsobem množí.

Znáte to? Řeknete si, že dneska na něco nemáte náladu a necháte to na zítra. Jenže zítra už tam čeká další věc. A pozítří další dvě.

A najednou před sebou mám takovou hromadu úkolů, že bych na její odklizení potřebovala minimálně bagr.

U mě je teď na spodku téhle hromady například návštěva úřadů a přepsání trvalého bydliště. Prostě jen zajít, vyřídit a mít to za sebou.

Jenže přesně takové věci dokážu odkládat neuvěřitelně dlouho.

Další položkou je Aniččina narozeninová oslava. Původně jsem chtěla zamluvit bowling. Poslala jsem e-mail, dlouho čekala na odpověď a mezitím plánovala, že se tam zastavím osobně. Když jsem se konečně rozhoupala, původní termín už byl obsazený.

Takže další plánování, hledání náhradního termínu a domlouvání s kamarádkami. Nakonec jsme snad něco vymysleli a doufám, že to klapne.

Do toho Aniččiny hasičské tréninky, jejichž termíny se různě mění. Člověk si zvykne na úterý a najednou se trénuje v pátek. A to je pro mě organizační peklo.

Přiznávám, že v tomhle nejsem zrovna mistr organizace. Každou informaci si zapíšu někam jinam, každou změnu mám možná v jiné poznámce a pak doufám, že se mi to všechno podaří správně poskládat.

Ale nějak to vždycky dopadne. Nějak se to vyvrbí a nějak to zvládneme.

A aby toho nebylo málo, v práci právě vrcholí přípravy na velikonoční sezonu. Ano, čtete správně. Zatímco venku zapalujeme svíčky a přemýšlíme o podzimní únavě, případně nás popadá už ta vánoční nálada, já v práci řeším Velikonoce 😅.

Pro mě je to jedno z pracovně nejnáročnějších období. Objednávky, plánování, dodavatelé, termíny a spousta dalších věcí, které se zkrátka nedají odložit na příští týden.

A do toho mi přibyly objednávky na moje obrázky.

Za ty jsem samozřejmě obrovsky vděčná. Finančně mi v současné situaci opravdu pomáhají a doslova mi vytrhávají trn z paty. Jenže časově je to další pořádná porce práce.

Takže když se na to všechno podívám, vlastně se ani nedivím, že mám někdy pocit, že jsem sama sobě těch třicet minut pozadu.

Snažím se šetřit, nakupovat rozumněji, plánovat výdaje a hledat způsoby, jak některé věci zvládnout levněji. Jenže ne vždycky je finanční úspora zároveň úsporou času.

Někdy si koupím levnější variantu a zaplatím za ni vlastní prací. Třeba ta dnešní kuřata.

Ale už jsou hotová, nakrájeno na čínu a uvařeno, upečené hřbety na polívku, stehýnka a část číny  v mrazáku. Mám radost, malý kousek té hromady je srovnán se zemí !

Jak to teď máte vy ? Zhasnuto ? 

Budu ráda, když mi napíšete ❤️.

A pokud se teď také cítíte tak nějak nemastně neslaně, nic vás pořádně nebaví, úkoly se kupí a nejraději byste se na chvíli někam uklidili s dekou a hrnkem čaje, vězte, že v tom rozhodně nejste sami.

Mějte se moc krásně a ať není moc dlouho zhasnuto !

Lucie.

Blog chci i nadále tvořit bez reklam a volně přístupný všem. Pokud vám moje tvorba dělá radost a chcete ji podpořit, můžete mi přispět na kafíčko☕❤️

Děkuji.