Po dešti...

 

...v lese

Měkoučko - vlhko - dýchatelno.

 

O víkendu jsem si udělala čas jen pro sebe. Šla jsem sama – s foťákem a otevřenýma očima. Všude kolem mě probíhala doslova exploze zeleně.

Nové větvičky na jehličnanech byly tak čerstvé, až se člověk bál dotknout. Na listech se třpytila voda a les voněl jako za mého dětství.

Chyběly mi jen holínky, což jsem si uvědomila když jsem začala cítit mokro v teniskách:-)

Les doslova nabízel různé pocity.

 V místech, kde slunce dosáhlo až na lesní půdu, byl vzduch hřejivý a lehký. Jen o pár kroků dál se zchladil – jako když vkročíte do jiného příběhu.

Stromy šeptali listím, ptáci zpívali své ranní zprávy a já jsem jen šla. Pomalu. Bez cíle.

S díky jsem přijímala tu energii, co se nedá koupit.

V jednu chvíli jsem si uvědomila, že mě po dlouhé době přestal bolet palec na noze, 

který mě trápil celý týden. A přesně v ten moment jsem zakopla. Rozesmála jsem se.

„Jen si pomyslím, že něco nemám – a život mi to hned připomene , že to mít můžu.“

Tak jsem si z legrace řekla nahlas:

„Nemám žádné nové objednávky.“

A hádejte co? Doma na mě čekala. Už zaplacená.

Les mi dovolí vzít si kousek jeho klidu a na chvíli se zastavit v chaosu všedních dní a že já si ten chaos umím udělat :-).

A když pak doma otevřu počítač, šiji nebo tvořím nový vzor, nosím si ten klid s sebou. A třeba se mi povede přenést trochu té lesní atmosféry k vám  tímhle článkem.

Děkuji, že jste tu se mnou. A pokud i vás láká taková procházka, udělejte si na sebe chvíli.

Lucie