čus bus ...

... autobus.

Krásný den přeji.

Chtěla bych vám dneska za něco moc poděkovat.

Občas mi někdo z vás pošle příspěvek na kafíčko. Není to žádná pravidelná věc a každý příspěvek je jiný, ale já si jich opravdu všímám a moc si jich vážím. 

A vlastně vám chci říct i to, že mi to v tuhle chvíli opravdu pomáhá.

Po tom všem, co jsem poslední dobou prošla, jsem se vrátila do práce a jsem moc ráda, že můžu zase normálně fungovat. Zároveň ale zjišťuju, že jedna práce je teď tak akorát to, co zvládnu.

Takže i když jsem zdravá, druhou práci bych teď opravdu asi nezvládla, protože už teď mám co dělat, abych všechno poskládala tak, aby mi zbyla nějaká energie i na život.

A právě proto pro mě není kafíčko jen symbolická částka.

Někdy je to pár korun, které pomůžou s nákupem, někdy s něčím, co zrovna potřebuju. Ale ještě důležitější je pro mě ten pocit za tím. Že někdo čte moje články, vrací se sem a řekne si: „Tohle mě baví, tohle mi něco dává a tohle chci trochu podpořit.“

A to je pro mě strašně hezké.

Takže děkuju každému, kdo mi někdy kafíčko poslal. ☕❤️

A děkuju i vám ostatním, kteří sem chodíte číst, píšete mi, reagujete nebo moje články třeba jen tiše čtete.

Jsem ráda, že tu pořád jste.

A teď už k tématu dnešního psaní.

Poprvé v životě využíváme opravdu naplno dopravu městem autobusem. A je to zatím slušná lekce:-).

Minule jsem už tohle téma nakousla, ale to jsem ještě netušila, že to je teprve začátek slušného dobrodružství.

Andulka si návrat domů zpestřila vystoupením na jiné zastávce, a tak se trochu prošla, ale šla s kámoškou, takže to holky daly v pohodě.

Další den jsme byly na zastávce včas, autobus nikde. Když dorazil meziměstský, už jsem měla nakročeno, že zaplatím lístek, ale naštěstí nám řidič řekl, že ten náš městský za chvíli přijede, že ho míjel.

Tak super, tentokrát to klaplo!

Ovšem odpoledne bylo pokračování. 🫣

Po telefonu a za pomoci všemožných aplikací, jízdních řádů a map Andulka nastoupila do správného čísla autobusu.

Jenže po půl hodině místo zprávy, že je doma, volala, že právě projeli koncem města, a to tím opačným směrem, než kam měla mířit. Poradila jsem jí, že má zůstat v autobuse a že se určitě bude vracet a prostě si jen projede trasu v opačném směru.

Ale za další půlhodinu mi volala vyděšená Anička s dotazem, jestli mám v mobilu její lokaci, že dojeli na konečnou a musela vystoupit a neví, kde je.

V klidu mě udržoval fakt, že kolegyně z kanceláře v tu samou dobu navigovala pomocí videohovoru své dítko na správné místo, odkud jí pojede bus v jiném městě. 😅

Lokaci samozřejmě mám, ale v práci jsem pěšky a projet městem v tuhle hodinu je pekelná disciplína. Tak nezbylo, než aby se Andulka našla. Na zastávce našla nápis s identifikací, kde je, a zjistila, že je zase na trochu jiném konci a dostatečně daleko.

Pak jsme našly na ceduli číslo linky, která tam jezdí, a mně došlo, že původní bus 9 se na konci města mění na bus 2 a jede zase úplně jinam.

Naštěstí další spoj byl během pár minut a cílem tentokrát bylo dostat se na nádraží, odkud už se dostane jakýmkoli spojem, protože je to fajn dopravní uzel.

Andulka se přestala stydět ptát se řidiče, jestli opravdu jede na zastávku, kam potřebuje, a jestli tam staví.

A z nádraží jsme našly spojení až domů, ale opět mě to vypeklo, protože jsem předpokládala, že když jede bus z centra k nám na konec města, přijede z opačného směru, než ráno odjíždí.

Není tomu tak.

Takže když jsem jí slíbila, že do toho busu cestou z práce přistoupím a pak vystoupíme spolu, bylo to špatně, a tak opět telefon a jen tak tak jsem jí stihla říct, aby vystoupila tam, kde zrovna je, a já už se řítila na stejné místo pěšky. 😅

Další den bylo další dobrodružství, protože tentokrát jela z další neznámé zastávky z místa, kam chodí na jógu. A nakonec jsme doma zjistily, že ten ranní bus má takové zpoždění, že to do školy stíhá jen tak tak.

Takže dnes další zkouška, jiný bus, jiná zastávka, jiné dobrodružství. 😂

Takže po týdnu se v tom pomalu začínám orientovat. Čísla autobusů, trasy autobusů, to zvládám, ale pak jsou směry, časy, které nesedí jednak díky dopravním špičkám, a pak zrovna během tohoto týdne nastávala nějaká změna v jízdních řádech.

Pomalu mě přestává překvapovat, že dva autobusy, které odjíždějí ze stejné zastávky do centra na stejnou zastávku, jedou dvěma různými směry. 😂😅🫣

Ale co jsem zatím neobjevila, je mapa, kde přesně se v ulicích nacházejí ty jednotlivé zastávky. Vidím je na takové té zjednodušené mapě linek – něco jako mapa metra v Praze, ale na klasické mapě nevím, kde ty zastávky jsou, a to se pak těžko po telefonu vysvětluje. 😅

Navíc jedna zastávka se stejným jménem v různých směrech je často docela daleko od sebe.

Ale to vychytáme. Máme kliku, že v našem městě je MHD zdarma, takže ty přešlapy tolik nebolí. 😊

Max si dovezl od táty elektrokolo. Nebyla jsem z toho nadšená, ale jezdí s kamarádem, který už se po městě na kole orientuje, a pud sebezáchovy mu funguje, takže to docela zvládá.

A já tedy naháním jen jedno dítě. :-)

Tak tolik naše peripetie začátku školního roku.

Taky s něčím bojujete na startu září, anebo máte pohodu, klídek a zavedenou rutinu?

Přeji všem tu pohodu a klídek!

Blog chci i nadále tvořit bez reklam a volně přístupný všem. Pokud vám moje tvorba dělá radost a chcete ji podpořit, můžete mi přispět na kafíčko☕❤️