Moje děti...
...tvoje děti.
Krásný den přeji.
Původně jsem chtěla jen stručně odpovědět v komentářích, ale mám pocit, že tohle je poměrně rozsáhlé a komplikované téma.
Je to taky křehké téma… tenký led
A to jak v samotném vztahu, tak i ve veřejné diskusi. Já s tím mám za svůj život už docela bohaté zkušenosti. Tak si dovolím se o tom trochu rozepsat.
Je to náročné pro všechny.
A je na nás dospělých to uřídit.
Já sama jsem vyrostla v prostředí, kde spolu rodiče byli, dokud je smrt nerozdělila. V dobrém i zlém.
Moji rodiče toho ustáli hodně, i to nejhorší. Smrt dítěte, čerstvě dospělého. Pak jsem se narodila já, proto ten věkový rozdíl se ségrou
Ráda bych napsala, že to ustáli spolu, ale nemyslím si to. Myslím, že si všechny strasti a někdy i radosti řešil každý sám. A možná i radši
Hádali se hodně, často a jednou za čas to vypadalo i na rozvod.
Já jako dítě jsem to vnímala, ani nevím, jestli si to uvědomovali. Neznala jsem právní systém, jen jsem tušila, že bych asi musela zůstat s jedním z nich a že bych možná měla na výběr.
Bála jsem se, že by se to stalo.
Věděla jsem, že jediné místo, kam bych v tu chvíli chtěla jít, byla moje dospělá ségra.
Bála jsem se, že by se ty dvě poloviny mě samé rozdělily a ten mišmaš, který dohromady dával jakžtakž rovnováhu, by se rozsypal
Mým a mnoha jiným dětem se to stalo.
Nerozsypalo se to kvůli samotnému rozchodu, rozvodu ani kvůli tomu, že máme nebo nemáme nové partnery. Rozsypalo se to tím, že jsme spolu nedokázali vycházet a být tu pro děti společně.
A děti to cítí a vyrovnávají se s tím každé po svém. Neřeší to ani s námi rodiči. Mám pocit, že v nás tím ztratily obrovský kus důvěry.
Když pak přijdou další partneři a po dětech chceme, aby si našly cestu k dalším lidem. K novým vztahům, které někdy ani my dospělí sami nezvládáme
Sama jsem se ocitla v roli, kdy jsem si hledala cestu k instantním dětem. Myslím, že čím jsou děti mladší, tím je to snazší. V pubertě totiž děti začínají vzdorovat a přestávají respektovat vlastní rodiče, natož pak ty instantní.
Je přirozené milovat vlastní děti i přes tuhle životní etapu, i když i to je někdy náročné :-). Ale zvládnout to u těch nevlastních je podle mě mnohem náročnější.
Děti v období puberty tomu rozhodně samy naproti nepůjdou. Takže já chápu, jak moc náročné tohle pro mého partnera muselo být.
A člověk si musí sám v sobě nastavit, jestli to chce zvládnout. Protože to prostě bude náročné. A je na tom dospělém, jestli budou komplikované situace eskalovat, nebo jestli je dokáže ukočírovat s vědomím, že ho to bude stát energii a že tomu prostě dá kus svého života.
Ten výdej vlastní energie je obrovský a já sama si ho uvědomuji mnohem víc až teď s věkem. Nebo možná po tom, co jsem si prošla nemocí. Je to výdej vlastní energie do vztahů s dětmi, která se vám možná někdy v budoucnu vrátí tím, že budete mít fajn vztah s dospělými lidmi.
Určitě tohle všechno funguje mnohem líp tam, kde jsou dospělí schopní spolu komunikovat bez nabubřelého ega a s respektem. A to není vždycky jednoduché.
Takže u nás to neklaplo. Nemám to za zlé ani partnerovi, a už vůbec ne dětem. Děti si v tomhle všem hledají cestu k dospělosti. Vztah dospělého s nevlastními dětmi je obrovská investice energie. Děti vám ji nedluží zpátky. A dospělý musí vědět, jestli je ochotný ji investovat, i když se mu to někdy nebude vracet.
Na žebříčku priorit mám hodně vysoko právě to, kolik téhle energie dávám svým dětem. Vrací se mi, když vidím, že spolu stráví půl hodiny, aniž by se hádaly. Vrací se mi, když mají nějaký malý nebo velký úspěch.
A přesně takhle mi to funguje i s těmi instantními dětmi. Těší mě, když zaznamenám jejich milníky a vidím, jak jdou životem dnes už jako dospělí muži.
To, že my dospělí toužíme po vztahu a soužití jako rodina, je asi přirozené. Nikdo z nás ale předem netuší, jak moc to budeme nebo nebudeme společně zvládat. A myslím, že je v pořádku si to přiznat.
Ne proto, abychom hledali viníka. Ale abychom si přiznali, že vztahy s dětmi jsou závazek, který se nedá jen tak obejít, když začnou být těžké.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Tohle pro mě nebylo úplně jednoduché napsat, ale myslím, že některá témata stojí za to otevřít i tehdy, když na ně nemáme jednoduché odpovědi.
Budu ráda, když mi napíšete, jak to máte vy. Máte zkušenost se soužitím vlastních a nevlastních dětí? Co vám pomohlo a co naopak nefungovalo? Klidně napište i jiný pohled, než mám já. O tomhle tématu se podle mě dá mluvit z mnoha stran.
A děkuji i za všechny vaše zprávy a podporu. Pokud vás moje psaní baví a chcete mě podpořit příspěvkem na kafíčko , budu za něj moc ráda.
Mějte se krásně a opatrujte sebe i svoje vztahy.
Lucie
Děkuji, sama tohle řeším . Přítel má děti v pubertě a občas to skřípe. Mě vadí když to chci rozebírat a on to nechce řešit. Můj syn je dospělý a právě se teď míň vídáme. Posílám na virtuální kávu a děkuji za vaše psaní . Hana
OdpovědětVymazat