S rakovinou jsem se potkala dvakrát...

...dnes jsem spokojená i bez rekonstrukce prsou.

S rakovinou prsu jsem se v životě potkala dvakrát. Poprvé v roce 2020, podruhé o pět let později. A přestože šlo v obou případech o stejné onemocnění, prožívala jsem každou zkušenost úplně jinak.

Dnes bych se chtěla podělit o svůj příběh. Ne proto, že bych měla návod, jak takovou situaci zvládnout, nebo že bych chtěla někomu radit, co má dělat. Každá máme jiné okolnosti, jiná přání, jiné obavy a jinou cestu. Mně samotné ale pomohlo poznávat příběhy dalších žen, poslouchat jejich zkušenosti a zjišťovat, jak o podobných věcech přemýšlejí. I když se nakonec rozhodly úplně jinak než já, pomáhalo mi vědět, jak to mají ony.

A možná právě proto chci svůj příběh vyprávět také já.

Poprvé jsem vůbec nevěděla, co mě čeká

Když mi v roce 2020 našli nádor v prsu, zpočátku to vypadalo poměrně optimisticky. Nález byl malý a původně se počítalo s lokální operací, při které by se nádor odstranil, a případně s následným ozařováním.

Už tehdy mě napadlo, jestli by nebylo lepší nechat si odstranit prsa. Nakonec mi ale lékaři doporučili šetrnější postup. Člověk v takové situaci důvěřuje odborníkům, snaží se zorientovat v množství informací a doufá, že všechno dobře dopadne.

Jenže nakonec se ukázalo, že moje rakovina vyžaduje rozsáhlejší léčbu. Musela jsem podstoupit chemoterapii.

A na tu jsem tehdy nebyla psychicky vůbec připravená.

Chemoterapie mě nesmírně zasáhla. Fyzicky i psychicky. Byla to zkušenost, která mě doslova sebrala a kterou jsem tehdy nedokázala zpracovat tak, jak bych si možná přála. Vůbec jsem nevěděla, co všechno mě čeká, jak budu reagovat a jak moc mě léčba změní.

Když se člověk s rakovinou setká poprvé, vstupuje do něčeho neznámého. Neví, co bude následovat, jak bude vypadat léčba ani jak se s ní sám vyrovná. Má strach z toho, co přijde, ale často ani nedokáže přesně pojmenovat, čeho všeho se vlastně bojí.

Já to tehdy měla právě tak.

Podruhé už jsem věděla, čeho se bojím

O pět let později se rakovina vrátila. Znovu do stejného prsu.

Mezitím jsem absolvovala genetické testy a věděla jsem, že jsem nositelkou genu BRCA 1. Možnost preventivního odstranění prsou tak pro mě už nějakou dobu existovala. Nebylo to úplně nové téma, o kterém bych nikdy předtím nepřemýšlela. Přesto jsem se k tak zásadnímu rozhodnutí ještě nedostala. Nechtěla svoje tělo zatížit další operací, která bude jen preventivně, protože vlastně i tu chemoterapii jsem měla jen preventivně a stejně tak ozařování.

Když jsem se dozvěděla o novém nálezu, přišel obrovský šok. Možná ještě větší než poprvé.

Člověk by si mohl myslet, že když už jednou podobnou zkušeností prošel, podruhé bude připravenější. Jenže ono to tak vůbec nemusí být. Tentokrát jsem totiž věděla mnohem víc. Znala jsem vlastní zkušenost s léčbou a měla jsem představu o tom, co všechno může následovat. A právě to pro mě bylo nesmírně děsivé.

Moje představy o tom, co přijde, byly mnohem horší než to, jak se pak některé věci skutečně odehrály.

Dodnes si pamatuji chvíli, kdy jsem měla v ruce zprávu s výsledkem vyšetření. Seděla jsem s ní a brečela. Dlouho. Nedokázala jsem přestat. Najednou přede mnou znovu stála možnost, že budu muset projít něčím, co už jsem jednou zažila a co mě tehdy tak moc zasáhlo. Zatím jsem vůbec nevěděla jak je to velké a strach byl obrovský.

Byla jsem na dně.

A právě v té chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Pokud zůstanu v tom nastavení, ve kterém jsem právě byla, nedokážu se ani nadechnout. Strach mě úplně pohltí a já nebudu schopná fungovat.

Nemohla jsem změnit to, že se rakovina vrátila. Nemohla jsem vědět, co všechno mě čeká. Ale mohla jsem se pokusit rozhodnout, jak k celé situaci přistoupím.

Následující hodiny byly zvláštní. Nejdřív jsem dlouho seděla v parku a brečela. Potom jsem jela přeparkovat auto, protože mě čekalo další vyšetření. Během těch několika hodin jsem v sobě postupně dospěla k rozhodnutí, které změnilo způsob, jakým jsem se na celou situaci začala dívat.

Řekla jsem si, že budu řešit to, co řešit můžu. A to, co ovlivnit nemůžu, se budu snažit postupně přijmout.

Neznamenalo to, že bych přestala mít strach. Ani že bych najednou věděla, že všechno dobře dopadne. Nevěděla jsem nic takového.

Jen jsem se rozhodla, že se nebudu předem trápit vším, co by se mohlo stát. Že budu postupovat krok za krokem a řešit jednotlivé věci ve chvíli, kdy nastanou. A pokud přijde něco, co změnit nepůjde, budu se s tím muset nějak vyrovnat a to tehdy až to přijde.

Po několika hodinách pláče jsem přestala brečet. A od té chvíle jsem k celé situaci přistupovala úplně jinak.

Neříkám, že jsem objevila nějaký univerzální recept. Každý člověk reaguje jinak a nikdo si nemůže naplánovat, jak se bude cítit ve chvíli, kdy dostane podobnou zprávu. U mě se ale něco změnilo. Místo abych se snažila v hlavě prožít všechny možné katastrofické scénáře, začala jsem se soustředit na to, co bylo skutečně přede mnou.

A najednou jsem dokázala dýchat.

Tentokrát jsem věděla, že mě čeká zásadní operace a že přijdu o prsa.

Překvapilo mě, jak dobře jsem tuto skutečnost dokázala přijmout už před operací. Něco, co ve mně kdysi vyvolávalo otázky a obavy, jsem tentokrát vnímala mnohem klidněji.

Trochu jsem se styděla, že se nebojím , že přijdu o prsa a jestli jsem se něčeho trochu bála, tak to byl strach, že přijdu o to svoje nastavení a přístup k celé situaci. Bála jsem se, že by to nastavení mohl změnit první pohled do zrcadla. Bála jsem se, že přijde zase ten strach, který mě ochromí.

Možná mi pomohlo i to, že jsem už měla jasno v tom, co je pro mě v dané chvíli důležité. Chtěla jsem se soustředit na léčbu, na to, co bude dál, a na život, který na mě čeká, měla jsem plány a ne malé :-)

Dnes jsem po operaci a s podobou svého hrudníku jsem spokojená. Rekonstrukci prsou neplánuji. Necítím, že bych ji potřebovala, a nechci ji podstupovat jen proto, že by to podle někoho jiného bylo lepší nebo přirozenější řešení.

A přesto se občas setkávám s otázkami, jestli bych si přece jen neměla nechat udělat nová prsa. Jestli by to nebylo lepší. Jestli bych o tom ještě neměla uvažovat.

Vím, že lidé kolem mě to pravděpodobně myslí dobře. Možná si představují, že by mi rekonstrukce pomohla, že bych se díky ní cítila lépe nebo že by mi umožnila vrátit se k tomu, jak jsem vypadala před nemocí.

Jenže já se dnes cítím dobře tak, jak jsem.

Neznamená to, že mám něco proti rekonstrukci. Vůbec ne. Rozumím tomu, že pro některé ženy může být důležitá, že jim může pomoci a že si ji skutečně přejí. Stejně tak ale existují ženy, které ji nechtějí nebo ji nepotřebují vnímat jako součást svého života po léčbě.

Já patřím mezi ně.

A myslím, že i o tom je důležité mluvit. O tom, že po tak zásadní zkušenosti, jakou rakovina a její léčba jsou, bychom měly mít možnost rozhodovat o svém těle podle sebe. Ne podle toho, co od nás očekává okolí, co považuje za správné nebo jak si představuje, že bychom měly vypadat.

Pro mě osobně je velkým darem, že se dnes ve svém těle cítím dobře. Jsem za to opravdu vděčná. Zároveň si ale uvědomuji, že ne každá žena má stejnou zkušenost a že přijetí změněného těla může být dlouhý a bolestivý proces.

Jsem čtvrtý měsíc po operaci, jizvy jako takové mě nebolí, ale bolí mě celá plocha pod kůží kde prsa byla, když spím na boku po probuzení ten hrudník stále cítím bolavý, taky podpaží a na pravé straně je jizva horší, jizva a kůže je tam jakoby spojená srostlá s hrudníkem a hůř se mi pohybuje pravou rukou. Vím, že místa po ozařování se hůř hojí a tak jsem vlastně ráda, že to je tak jak to je, ale pod trika nosím sportovní podprsenku s těmi základními vycpávkami. Na pravé straně totiž není jen odstraněné prso , ale až proláklina.  Ale neměla jsem problém svléknout se do plavek, nevadí mít do veřejné sauny.

Tolik jen popis jaká je moje situace.

A nechci, aby můj příběh vyzníval tak, že by se každá žena měla cítit stejně jako já.

Každá z nás má jiný příběh.

I dnes sleduji a čtu příběhy žen, které procházejí podobnou zkušeností. Některé vědí, že jsou nositelkami genetické mutace, a rozhodly se nechat si prsa preventivně odstranit ještě předtím, než se u nich rakovina objeví. Některé se rozhodly pro rekonstrukci, jiné ne.

Další ženy o prsa přišly kvůli samotnému onemocnění. Některé svou novou podobu přijímají dobře, jiné se s ní těžce smiřují a hledají cestu, jak se ve svém těle znovu cítit dobře.

A jsou také ženy, které se představy, že by o prsa mohly přijít, nesmírně bojí. Už samotná možnost takové změny pro ně může být děsivá.

Když tyto příběhy čtu, znovu si uvědomuji, jak rozdílně můžeme stejnou situaci prožívat. Co je pro jednu ženu úlevou, může být pro druhou ztrátou, se kterou se nedokáže smířit. Co jedna považuje za správné řešení, nemusí druhé přinášet vůbec nic.

A žádná z nich se nemýlí.

Nemusíme mít stejný vztah ke svému tělu. Nemusíme se stejně bát, stejně se rozhodovat ani dojít ke stejnému výsledku. Každá do takové situace vstupujeme s jinými zkušenostmi, jinými představami o sobě a s jiným životním příběhem.

Myslím, že právě proto bychom si měly navzájem dopřávat více prostoru a méně si říkat, co by ta druhá měla a neměla udělat.

Někdy můžeme mít pocit, že víme, co by někomu pomohlo. Že bychom mu chtěly ušetřit trápení nebo mu ukázat cestu, která se osvědčila nám. Jenže naše zkušenost nemusí být zkušeností druhého člověka. A to, co považujeme za nejlepší my, nemusí být nejlepší pro někoho jiného.

Každá žena má právo cítit to, co cítí. Má právo mít strach, smutnit, hledat řešení, chtít rekonstrukci nebo ji odmítnout. Má právo potřebovat čas i změnit názor.

A především má právo rozhodovat o svém těle sama.

Proč svůj příběh sdílím

O své zkušenosti s rakovinou se na sociálních sítích občas zmiňuji, ale nejsem někdo, kdo by se této oblasti věnoval soustavně nebo se snažil propagovat konkrétní přístup k nemoci. Přesto bych chtěla právě v říjnu, který je měsícem osvěty o rakovině prsu, svůj příběh sdílet trochu otevřeněji.

Především proto, abych připomněla důležitost prevence a včasného vyšetření. V dnešní době mají lékaři k dispozici řadu možností, jak rakovinu odhalovat a léčit. Neznamená to, že máme všechno pod kontrolou nebo že každá léčba bude jednoduchá. Ale možnost nechat se vyšetřit a řešit případný nález včas je důležitá.

Zároveň bych ale chtěla říct ještě něco jiného.

Pokud právě procházíte podobnou zkušeností, možná se vám hlavou honí spousta otázek. Možná nevíte, jak se rozhodnout. Možná se bojíte operace, léčby nebo toho, jak se změní vaše tělo. Možná máte pocit, že byste měly něco zvládat lépe, že byste měly být statečnější nebo že byste se měly na celou situaci dívat pozitivněji.

Nemyslím si, že existuje jediný správný způsob, jak rakovinu prožívat. Ani si nemyslím, že bychom se za každou cenu měly snažit najít na takové zkušenosti něco dobrého. Někdy je to prostě těžké. Někdy nás to zraní a změní způsobem, který bychom si nikdy nevybraly.

Moje zkušenost je jen moje. Poprvé mě nemoc zastihla nepřipravenou a léčba mě velmi zasáhla. Podruhé jsem se dokázala k situaci postavit jinak. Nevím, jestli to bylo zkušeností, okolnostmi, mým tehdejším rozpoložením nebo kombinací všeho. Vím jen, že tentokrát mi pomohlo soustředit se na to, co můžu ovlivnit, a zbytek přijímat postupně.

A vím také, že mi pomohlo poznávat zkušenosti jiných žen.

Pomáhalo mi slyšet, jak o své situaci přemýšlejí, co prožívají, čeho se bojí a jak se rozhodují. I když jejich přístup byl úplně jiný než ten můj, bylo pro mě cenné vědět, že existují různé možnosti a různé způsoby, jak se s tím vším vyrovnat.

Nemusela jsem jejich cestu následovat. Nemusela jsem s nimi ve všem souhlasit. Ale pomohlo mi poznat jejich pohled a lépe si ujasnit ten svůj.

A právě proto bych chtěla nabídnout totéž i já — ne řešení, ne radu, jak byste měly postupovat, ale svou vlastní zkušenost.

Pokud vás něco z mého příběhu zajímá a máte pocit, že by vám pomohlo se na něco zeptat nebo vědět, jak jsem určité věci prožívala já, klidně mi napište. Ráda se o svou zkušenost podělím, pokud to bude v mých silách.

Ne proto, že bych věděla, co je správné pro vás. Ale protože sama vím, jak cenné může být poznat zkušenost někoho, kdo si něčím podobným prošel — i když to nakonec měl úplně jinak než já.

A možná právě v tom je důležité poselství, které bych chtěla předat: nemusíme se rozhodovat stejně, abychom se mohly navzájem podpořit. Nemusíme mít stejné pocity, abychom se mohly respektovat.

Každá máme svůj příběh. A každá máme právo prožít ho po svém.

Pokud se vás téma rakoviny prsu týká osobně nebo se právě snažíte zorientovat v nové situaci, přidávám několik odkazů, které mohou být užitečné. Najdete na nich informace, zkušenosti dalších žen i možnosti podpory.

Bellisky

Bellis - pomáháme ženám s rakovinou prsu - videa

Prsa v háji

Kozí život

Aliance žen s rakovinou prsu

Odkazy přidávám jako inspiraci a možnost, kam se obrátit. Každá z nás potřebuje něco jiného a třeba právě tady najdete informace nebo zkušenost, které vám budou v danou chvíli blízké.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Vážím si každého, kdo si našel čas přečíst můj příběh, zamyslet se nad ním nebo ho třeba sdílet s někým, komu by mohl být blízký.

A děkuji také všem, kteří podporují moji tvorbu na Lucie Living. Blog je pro mě místem, kde můžu sdílet nejen každodenní radosti, tvoření a obyčejný život, ale i témata, o kterých se někdy nemluví snadno.

Pokud se vám moje tvorba líbí a chtěli byste ji podpořit, můžete mi symbolicky koupit kávu prostřednictvím Kafíčka. Každé takové poděkování mi udělá radost a pomůže mi věnovat blogu další čas.

Ať už se rozhodnete jakkoli, jsem ráda, že jste tady. 

Lucie