Po dešti...
...v lese Měkoučko - vlhko - dýchatelno. O víkendu jsem si udělala čas jen pro sebe. Šla jsem sama – s foťákem a otevřenýma očima. Všude kolem mě probíhala doslova exploze zeleně. Nové větvičky na jehličnanech byly tak čerstvé, až se člověk bál dotknout. Na listech se třpytila voda a les voněl jako za mého dětství. Chyběly mi jen holínky, což jsem si uvědomila když jsem začala cítit mokro v teniskách:-) Les doslova nabízel různé pocity. V místech, kde slunce dosáhlo až na lesní půdu, byl vzduch hřejivý a lehký. Jen o pár kroků dál se zchladil – jako když vkročíte do jiného příběhu. Stromy šeptali listím, ptáci zpívali své ranní zprávy a já jsem jen šla. Pomalu. Bez cíle. S díky jsem přijímala tu energii, co se nedá koupit. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že mě po dlouhé době přestal bolet palec na noze, který mě trápil celý týden. A přesně v ten moment jsem zakopla. Rozesmála jsem se. „Jen si pomyslím, že něco nemám – a život mi to hned připomene , že ...
