Výprodej, který...

… nebude

Krásný den, milé dámy.

Přeji krásný 1. máj – ať se vám podaří dostat polibek pod rozkvetlou třešní.

Ale já dnes píšu o něčem jiném.

Ráno jsem vstala plná energie a chtěla se vrhnout na výprodej lněných látek s mým autorským motivem. Začala jsem je fotit, měřit… a pak se něco zlomilo.

Chtěla jsem to napsat na Instagram, ale text byl moc dlouhý, tak to píšu sem.

Najednou mi hlavou proběhlo, kolik času a energie jsem tomu věnovala. Malovala jsem obrázky, fotila, hodiny upravovala v počítači, nechala jsem je vytisknout na len. Investovala jsem do toho spoustu času i peněz.

A ten výsledek se mi líbí. Podle reakcí na sítích se líbí i ostatním. Ale nakoupí jen málokdo.

Hodně lidí mi napíše, že je to drahé. A vlastně… asi ano. Jsou drahé i mně - protože pro mě mají hodnotu.

A mně došlo, jak těžké je pro mě prodat vlastní tvorbu.

Je to vlastně paradox. Mám pocit, že umím spoustu věcí, ale za celý život jsem z toho nikdy nedokázala vytvořit něco, co by mě skutečně uživilo.

Vždycky když se mi něco začne dařit a měla by přijít chvíle, kdy to chytnu za pačesy a vytěžím maximum, tak couvnu. Teď zpětně ty momenty vidím úplně jasně.

Ty látky jsou tak další kapitolou v mém životě.

A při představě, že je prodám hluboko pod náklady, za cenu srovnatelnou s výprodejem masové výroby, se mi nahrnuly slzy do očí.

Tak jsem si pobrečela.

Nepíšu to se záští ani s velkým zklamáním. Spíš s určitým podivením nad tím, jak moc mě to zastavilo.

Možná oželím pár korun, které by se určitě hodily. Ale někde uvnitř cítím, že se té svojí tvorby takhle zbavit nechci.

Vůbec teď nevím, co s nimi bude dál.

Možná jejich čas teprve přijde.

A možná taky ne.

Tak se tímto omlouvám všem, kdo na výprodej čekali.