Děkuji...

...nejsem na to sama.

Dnes jsem zažila něco, co jsem opravdu nečekala.

Po zveřejnění minulého článku mi několik lidí poslalo finanční příspěvek. Když jsem článek psala, chtěla jsem jen dát vědět, co se v mém životě děje. Nenapadlo mě, že se najdou lidé, kteří se rozhodnou mě podpořit i tímto způsobem.

Nevím, jestli dokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím. Nejde jen o peníze. Jde o pocit, že na člověka někdo myslí. Že jeho slova mají smysl. Že na některé cesty nemusí jít úplně sám.

Děkuji každému, kdo četl, sdílel, napsal zprávu nebo přispěl. Dnešní den mi připomněl, kolik dobra mezi lidmi pořád je. 

Možná je úsměvné, že odkaz na „kafíčko“ jsem měla připravený spíš do budoucna. Na dobu, kdy se blog zase více rozjede a já budu mít prostor pravidelně přinášet tipy, návody, recepty, zkušenosti a další obsah, který by mohl být pro čtenáře užitečný.

Nenapadlo mě, že ho někdo využije právě teď.

O to větší vděčnost cítím.

Děkuji za důvěru, podporu i za to, že se ke mně vracíte.

A ano, v psaní chci pokračovat. Možná teď budou některé články více o životě, běhání, stěhování, léčbě, strachu i radosti z malých kroků kupředu. Ale právě o tom tento blog vždycky byl – o skutečném životě.

Děkuji, že jste jeho součástí.

Lucie.