Slib sama...

...sobě.

pravidelné trasy

Krásný den všem!

Když jsem letos na jaře začala běhat, netušila jsem, jak moc ten krok ovlivní další měsíce mého života.

Neběžela jsem kvůli výkonům. Neběžela jsem kvůli číslům v aplikaci. Potřebovala jsem se znovu nadechnout. Potřebovala jsem najít něco, co bude jen moje.

A tak jsem si dala jednoduchý slib.

Že vytrvám.

Že když to půjde, půjdu běhat. A že to udělám pro někoho na kom mi záleží. Pro sebe.

Dnes mám za sebou sto čtyřicet kilometrů v květnu, přes sto dvacet v červnu a mám z toho radost. Ne kvůli kilometrům samotným. Ale proto, že jsem dodržela slib, který jsem dala sama sobě.

V posledních týdnech se můj život obrátil vzhůru nohama, jak víte z posledních článků.

Přiznám se, že když jsem se dozvěděla diagnózu, na chvíli mě napadlo, jestli má vůbec smysl pokračovat v plánech, které jsem si začala budovat.

před bouřkou

Pak jsem si ale uvědomila jednu věc.

Právě teď je potřebuji víc než kdy jindy.

Běhání mi nepomůže vyřešit všechny problémy. Nezajistí výsledky histologie. Nevyřeší stěhování. Nezaplatí složenky.

Ale pokaždé, když vyběhnu, vrací mě do reality.

Do přítomného okamžiku.

Do světa, kde existuje jen další krok, další nádech a další metr cesty.

A možná právě proto mi teď tolik pomáhá.

Protože v období plném otazníků je to jedna z mála věcí, které jsou jasné.

Obuji boty.

Vyjdu ven.

po bouřce

A udělám další krok.

První dva, tři kilometry nechám hlavu, ať se zabývá všemi možnými myšlenkami. Tragickými scénáři i těmi zázračnými. A že se mi jich hlavou honí asi milion. :-)

Pak tělu dojde, že podává výkon. Mozek přepne a začne se soustředit na to, kudy běžím, kam šlapu, na zpěv ptáků, šumění lesa nebo kapky potu na čele.

Najednou už neřeším, co bude za měsíc nebo za rok - scénáře jsou pryč, myšlenky taky.

Řeším jen další krok.

A možná právě proto běhání tolik miluji.

Po pár týdnech běžím 5–6 kilometrů svým pomalým tempem bez obtíží. A zjišťuji, že někdy není důležité běžet rychle.

Ale nepřestat.

občas cestou řeším nehty

občas najdu zajímavé věci - jako cca 1m velkou sekeru  :-)

Chtěla bych také znovu poděkovat za všechny zprávy, komentáře a podporu. Dodnes mě dojímá, kolik lidí se ozvalo. Kolik z vás mi napsalo, že můj blog čtete roky, i když jste nikdy předtím nenapsali jediný komentář.

Děkuji.

Nejen za finanční pomoc, která mi v současné situaci přinesla velký kus klidu. Ale hlavně za pocit, že na to nejsem sama.

A ještě něco.

Kdysi jsem si myslela, že jednou napíšu poslední článek o rakovině a tuto kapitolu definitivně zavřu.

Dnes už vím, že to tak nebude.

Ne proto, že bych chtěla, aby se rakovina stala hlavním tématem tohoto blogu.

Ale protože píšu o svém životě.

A právě teď je součástí mého života.

V následujících týdnech a měsících se tedy toto téma pravděpodobně objevovat bude. Vedle běhání, dětí, stěhování, receptů, obyčejných radostí i starostí všedních dní.

Protože život není rozdělený na jednotlivé kapitoly.

Všechno se děje najednou.

A já v psaní chci pokračovat dál.

Stejně jako chci pokračovat v běhání.

Stejně jako chci pokračovat v životě.

Díky, že jste tu se mnou,

Lucie