Co mě drží...

...nad vodou.

Krásný den přeji!

Na jaře jsem se necítila dobře. Přibrala jsem, byla jsem unavená a měla jsem pocit, že moje tělo potřebuje změnu. Žádný velký plán jsem neměla. Jen jsem si řekla, že zkusím každý den vyjít ven. Musela jsem se donutit. Najít důvod proč každý den vytáhnout paty z domu.

Postupně se z procházek stával běh. Bylo mi pak dobře a já se na každý den večer začínala těšit. Dokonce mám pocit, že moje rozhodnutí udělat něco pro sebe nastartovalo dalších několik životní rozhodnutí.

Hned začátkem července jsem byla na operaci, oboustranná mastektomie proběhla bez komplikací a hned jak to bylo možné začala jsem alespoň pravidelně chodit. Každý krok navíc mi dělal radost.

Už koncem července jsem zvládala svých každodenních 6,5 kilometru. Dnes jsem si spočítala, že jsem jen během července ušla téměř 70 kilometrů. A když si uvědomím, že měsíc začínal operací, přijde mi to neuvěřitelné.

Postupně si chůzi zpestřuji cvičením. Protahuju ruce tam kam to jizvy dovolí a snažím se posílit nohy a břicho. Přidala jsem si na každém rozcestí dvacet dřepů (přiznávám, některá rozcestí vynechám 😉). Když potkám padlý strom nebo kládu, používám ji jako přírodní cvičební pomůcku. Střídavě zvedám nohy, protahuji se, rozhýbávám ramena a ruce.

Je to fakt zábava, jdu si svojí trasou a protahuji se, různě se kroutím, funím a soustředěně cvičím. Pak náhodou zvednu oči...

...a na posedu sedí myslivec.

Chvíli jsme na sebe koukali a pak jsme oba dostali záchvat smíchu.

Omluvila jsem se mu, že jsem mu nejspíš vyplašila všechnu zvěř.

Jen se usmál a odpověděl, že se alespoň nenudil.

No od té doby se před každým cvičením trochu rozhlížím 😅.

No a trochu mě mrzí, že jsem se nezvážila těsně před operací. Dodnes vlastně nevím, kolik vážila prsa, o která jsem přišla. Takže si ani netroufnu říct, kolik kilogramů jsem skutečně shodila.

Vím ale jedno.

Kalhoty jsou mi volnější.

Do schodů se mi chodí mnohem lépe.

A hlavně... cítím se zase dobře ve svém těle.

Pohyb mi ale nepomáhá jen fyzicky. Je pro mě obrovskou oporou i po psychické stránce.

Už několik měsíců žiji v nejistotě. Čekala jsem, jak dopadne operace. Čekám na výsledky vyšetření. Čekám, jaká mě bude čekat další léčba. Do toho řeším stěhování, nový domov i to, jak všechno zvládnu finančně.

Byly by to dobré důvody propadnout strachu.

Jenže jsem si vybrala jinou cestu.

Neříkám, že se nebojím. Bylo by to neupřímné. Strach přijde. Někdy větší, někdy menší. Ale snažím se, aby nerozhodoval za mě.

Místo toho se držím svého plánu. Dělám malé kroky směrem, který mi dává smysl. Jeden den ujdu pár kilometrů. Další den udělám pár dřepů navíc. Připravím a naplánuji pár věcí na stěhování. Napíšu článek na blog.Krok za krokem dělám něco, co můžu ovlivnit.

A možná právě díky tomu mám pocit, že jsem se sama sobě stala oporou.

Pohyb mi v tom pomáhá víc, než bych kdy čekala.

Jo a takhle teď nosím klíče od auta, nemám kapsy a do podprdy je teď nedám 😉.

A už si občas hrdě obléknu i obyčejnou podprsenku s těmi základními vycpávkami. Vypadá to hned o něco lépe, protože já tam teď opravdu nemám nic. A na pravé straně možná dokonce ještě o něco míň než nic. 😊

S novým hrudníkem jsem stále spokojená. Když se ale podívám do zrcadla bez oblečení, s jizvou po císařském řezu a novými jizvami po mastektomii, připadám si trochu jako Frankensteinova nevěsta 🫣😅

Děkuji vám za každou návštěvu blogu, každý komentář, zprávu i za podporu, kterou mi posíláte. Ať už je to pár povzbudivých slov nebo příspěvek na kafíčko, všechno dohromady mi pomáhá zvládat období plné nejistoty s o něco větším klidem.

Pokud budete mít chuť můj blog podpořit, odkaz na kafíčko najdete jako vždy níže. A pokud ne, vůbec to nevadí. I to, že se sem vracíte a čtete moje příběhy, pro mě znamená opravdu hodně.

Děkuji, že jste součástí Lucie Living. ❤️

Na kafíčko.

Opatrujte se,

Lucie