Jak se nezbláznit...

... ze snahy žít život.

Krásný den přeji.     

Moc vám všem děkuji za komentáře, za maily a zprávy na instagramu. Vím, že někomu z vás to přijde že mi teď jde vše hladce a jako po másle. Ale není to tak. 

Spíš mám pocit, že mám trošku zpátky svůj nadhled, schopnost udělat si tak trochu odstup i od komplikovaných situací v životě. 

A za to jsem ráda. 

Moc.

A taky doufám, že se mi zase neztratí, že mi vydrží. Tak si ho trochu hýčkám a hlídám. 

No, ale jak to tedy je.

Poslední dobou mám pocit, že mám v hlavě otevřených asi třicet záložek.

Práce. Děti. Domácnost. Jídlo. Spánek. Běhání. Malování. Blog. Peníze. Budoucnost. Zdraví. A samozřejmě ještě snaha být trochu rozumná a nepřepálit to.

Člověk by řekl, že když už jednou ví, co všechno potřebuje, tak si to prostě naplánuje a bude.

Jenže já mám zvláštní talent udělat si z péče o sebe další komplikovaný projekt.

Musím dobře jíst.

Musím cvičit.

Musím spát.

Musím pracovat.

Musím malovat.

Musím mít uklizeno.

Musím vydělat peníze.

A ideálně ještě všechno dělat s úsměvem a pocitem, že svůj život konečně zvládám.

Ne pro ostatní.

Pro sebe.

No… zatím to úplně nevychází. 😄

Tak třeba.

V úterý jsem šla po dvou měsících do práce, po práci uběhla(no stále spíš ušla, ale občas už si popoběhnu ) sedm kilometrů, jela pomoct ségře skládat skříň na tři a půl hodiny, doma vyžehlila všechno vyprané prádlo, čekala na Adama až přijede pro Andulky zapomenutý penál a večer ještě pokračoval pokec s Adamem. Šla jsem spát po půlnoci. A spala špatně.

 Ve středu mě překvapilo, že jsem unavená.

Když to píšu takhle, působí to skoro legračně.

Ve středu jsem si ale místo „aha, v úterý toho bylo nějak moc“ říkala spíš:

  Proč jsem zase tak vyřízená? Co dělám špatně?

Po práci jsem  si chvíli sedla na gauč a přes hodinu spala. A to jsem ani nezmínila jak mi vůbec nešlo první dva dny nějak rozumně do té práce odejít. Všechno je jinak, na jiných místech, vypravit se mi trvá mnohem déle než jsem čekala 🫣.

Mezitím se mi plní diář. Objevují se nové povinnosti. Přemýšlím, jak zvýšit příjem. Čekám na odpovědi na e-maily. Řeším děti. Řeším domácnost. Smolím odpovědi na emaily. Řeším jídlo. A přitom bych tak strašně ráda malovala.

A tak vzniká krásný paradox: snažím se zařídit svůj život tak, abych v něm měla všechno, co potřebuji, a při tom se tím zařizováním málem odrovnám. 😅

Cítím, že se mi zase dělá aft. Vždycky se mi dělá aft, když se přetáhnu, když si neodpočinu a když jsem ve stresu, když je moje tělo a mysl v nějakém oslabení.

A přitom vím co za tím vším je. Energie. Příjem a výdej, který není v rovnováze.

Takže se vracím k tomu co jsem si předsevzala.

Krok za krokem, postupně jít životem tím správným směrem, tím tempem, které je pro mě zvládnutelné.

Krok za krokem.

Takže teď zkouším něco, co mi vůbec není vlastní.

Když se mi začne plnit diář, nepanikařím že to všechno nezvládnu, ale co z toho opravdu potřebuju udělat.

Když jsem unavená, neptat se, proč jsem zase nic nevydržela, ale jestli nepotřebuju náhodou spát.

Když mám strach z finanční situace, sednu si k tabulce s rozpočtem kde jasně vidím, že na další tři měsíce zvládám přežít. Neumřeme hlady zítra. 😅

A když mám chuť malovat, snad si už nemusím dokazovat, že si na to zasloužím čas.

Takže cílem je neplýtvat energií.

Tak pokud toho máte taky hodně a ještě víc, zkuste si taky občas říct, jestli opravdu potřebujete zvládnout všechno.

Možná nemusíte.

Třeba některá věc počká. Možná dnes potřebujete spát místo běhání.  A možná si můžete na chvíli sednout k něčemu, co máte rádi, i když to není zrovna ta nejdůležitější položka na seznamu.

Já se to teď učím. A vůbec mi to nejde automaticky. 😄

Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že nejde o to zvládnout co nejvíc. Jde o to mít dost energie na to, co je pro nás opravdu důležité.

A tak mě zajímá — co pomáhá vám, když máte pocit, že máte v hlavě těch třicet záložek a všechny chtějí být otevřené právě teď? Co vám pomáhá některé z nich prostě zavřít?

Třeba si navzájem poradíme. 😊

Posílám enrgii!

Lucie