Jsou dny ...
...kdy se netěším domů. Přeji krásný den. Když jsem se vrátila k psaní blogu, slíbila jsem sama sobě, že budu upřímná. Nejvíc sama k sobě. Ale i k vám, čtenářům - a tak jsem tu s dnešním zamyšlením. Jsou dny kdy se netěším domů. A pak se za ten pocit ještě stydím. Můj život zvenku nevypadá špatně. Mám děti, vztah, střechu nad hlavou. A přesto jsou chvíle, kdy mám pocit, že stojím uprostřed všeho a nějak se v tom ztrácím. Nedávno jsem byla na velké onkologické kontrole. Dopadla dobře. Ta věta by měla stačit k úlevě. A ona taky přišla. Na chvíli. Ale přišlo také uvědomění, že to, jak se cítím každý den, není maličkost. Že to není něco, co bych měla přecházet jen proto, že „to není tak zlé“. Že na tom sakra záleží. Protože já už vím, jaké to je, když se tělo ozve v podobě nemoci. A možná právě proto dnes nedokážu úplně ignorovat ty malé signály. Stažené hrdlo. Tlak na hrudi. Pocit, že někam nepatřím tak, jak bych potřebovala. Dřív bych to možná přešla. Řekla bych si, že musím vydržet, že ...
Je,Luci,tak to jste si tu nedeli pekne uzili,to nase deticky byly zas na horach u teticky lyzovat,asi z nasi dvoulete bude nejaka zavodnice,mimochodem,ted je v chodbe,nevlekla si ty pidi lyzaky a kdybych ji neskovala lyzicky tak jde snad ven sama lyzovat.
OdpovědětVymazatTak dinosauři by u nás měli určitě úspěch. Už s tím začíná i ten mladší, ani ne dlouletý :-)
OdpovědětVymazatAhoj Luci, tak mi putovali v pátek. Sice jsme místo nemocného Vašíka ( pro kterého jsme lístky původně kupovali ) vzali mladšího Vojtíka a ještě s námi byl synovec - ale užili jsme si to.
OdpovědětVymazatKrásný nový týden ... Věra
Téda, Luci, docela ti závidím, moji kluci by byli nadšení, máme teď "dinosauří období" ....... Marki
OdpovědětVymazat