Chytám každý paprsek...

 ... stejně jako hyacinty na stole v kuchyni!

Krásný den přeji!

Včera začal nový týden, týden s dětmi. Během dne se objevilo sluníčko, které na chvíli srovnalo náladu rozmrzelou ranním deštěm.

Z práce jsem jela brzy a chvilku si dělala iluze, že se nám podaří vyrazit na procházku. Ovšem než jsme udělali úkoly a uklidili pokojíček před novým týdnem, venku se zatáhlo a rozpršelo.

A já bych tak potřebovala pořádnou dávku sluníčka, která by mě nakopla k aktivitě. Než bude možné věnovat se zahradě  - to ještě chvíli potrvá, ale dát si odpolední kávu na sluníčku by bodlo!

V poslední době si čím dál víc všímám, jak málo se mluví o tom, co se děje s rodinou několik let po rozchodu - ne v prvních měsících, ale až když děti rostou, vznikají nové vztahy a život se postupně skládá jinak.

O začátcích a nastavení existuje spousta článků a rad. O tom, co přichází potom, už skoro nic.

Přemýšlím, jestli je to téma, které zajímá jen mě, nebo by stálo za to ho někdy otevřít i víc.

Děti dnes často vyrůstají v různých prostředích - jiná pravidla, jiný rytmus dne, jiná očekávání. A někdy mám pocit, že pro ně není nejtěžší samotná změna, ale to neustálé přepínání mezi světy.

My dospělí si většinou zvykáme postupně. Děti to zvládají rychleji navenek, ale přemýšlím, co se při tom děje uvnitř.

Zajímalo by mě, jestli jste si něčeho podobného taky všimli - ať už jako rodiče, nebo z vlastní zkušenosti.