Hledání domova...

 ...není tak rychlá záležitost, jak jsem si kdysi myslela.

Krásný den všem přeji.

Tohle je přesně ten článek kdy stojí za to udělat si kafíčko ... bude to delší

Před rokem a půl jsem se přestěhovala do domu ke svému příteli. 

A budu psát o tom, jak se sžívám s novým "doma" nejen tady.

Upřímně, nikdy jsem netoužila po kočovném stylu života, který jsem poslední roky vedla, naopak přála bych si mít svoje místo a srůstat s ním, budovat ho, ladit si ho ke své spokojenosti.

Po odchodu ze mlýna, kde jsem nechala kus srdce, jsem si léčila duši, dlouho a poctivě. Odříznout se od místa které jsem tolik let budovala bolelo. Přijde mi, že až teď cítím to správné smíření bez svíravého pocitu na hrudi, který jsem měla třeba i jen u prohlížení starých fotek s dětmi z domu a nebo ze zahrady.

Pronájmy byly fajn, první místo byl světlý a prostorný byt na nepěkném místě, ale pro mě má svoje kouzlo. Když jsem začala vážně zvažovat odchod ze vztahu, pochybovala jsem o sobě a pro pomoc psychologa jsem si zašla právě do toho stejného domu ve kterém ho pronajímali. V dolních patrech starého bytového domu se pronajímají místnosti na kanceláře a podnikání. Tehdy tam měla ordinaci psycholožka, díky které jsem se odvážila k jednomu ze svých nejlepších rozhodnutí v životě.

Ten byt jsem našla v nabídce náhodou a až do prohlídky, jsem netušila, že to je ve stejném domě. Místo je jedno z nejhorších v tomhle městě, ale ten byt už navždy zůstane spojený s prožíváním té největší bolesti, s obdobím kdy jsem se léčila s rakovinou, s obdobím kdy jsem bojovala s depresí a s obdobím, kdy jsem prozřela a začala si uvědomovat, že vztahy které jsem do té doby žila  - a to nejen partnerské, nebyly takové jaké jsem si myslela a to jaké byly, byla tehdy mnohem víc moje představa a přání než realita. Ale i proto na tohle místo vzpomínám s obrovskou vděčností a pokorou.

Další pronájem byl finanční a psychologický kompromis. Děti byly ještě dost malé a  já měla v hlavě pořád představu  - co potřebuji pro vytvoření domova primárně pro ně. Představa bytu v paneláku bez zahrady mi navozovala nevolnost, naprosté sevření v těle, vhánělo mi to slzy do očí a měla jsem pocit, že by to byl můj konec, naprosté selhání.

 Bylo pro mě prioritou mít možnost žít venku, mít dvorek nebo zahradu a mít dostatek světla. Oproti prostornému bytu, kde by děti nemohly samy ven kolem domu, byl tenhle byteček malý, ale měl zahrádku a byl bezpečným místem pro děti a navíc to byla ulička plná kamarádů pro menší děti. Pro Adama už to bylo horší, ale měl svůj prostor a snad na to nebude vzpomínat v nejhorším. Pro mě bylo ovšem čím dál horší utáhnout nájem, skloubit práci a čas pro děti. Ve finále už jsem byla dost zoufalá, vzala jsem práci s jistým příjmem, ale ani tak bych si ten nájem nemohla dovolit, dokonce ani s výživným ke kterému jsem se po dlouhých letech dobojovala, ovšem za cenu dluhů, které budu mít až do konce života. Takže i kdyby nepřišla nabídka bydlení od přítele, v hledáčku už jsem měla byt kdekoli ve městě a můj limit zvládnutelného pronájmu odpovídal maximálně 2+kk v paneláku  - před rekonstrukcí ( tady si obrázek udělají asi ti z vás co občas v realitních nabídkách taky hledali). Nicméně v hlavě už jsem měla nastaveno, že to zvládnu a že se z toho nezhroutím.

Když tedy přišla nabídka od partnera, nastěhovat se k němu, bylo to velmi lákavé i když ne bez obav. Nakonec byli jsme spolu jen půl roku a vlastně ani dnes po dvou letech nemůžu říct známe se. Prostě v tomhle věku a po zkušenostech, které se vztahy mám, jsem velmi opatrná na to říct, že někoho znám, že vím co čekat. Stále se poznáváme sžíváme se a přichází situace i dost náročné, ale zatím jsme je vždy zvládli. V mezičase se Adam rozhodl nastěhovat na stálo k tátovi a i když mě to chvíli hodně mrzelo a i bolelo ( prostě proběhlo to vylétnutí dítěte z hnízda dřív a jinak než jsem si představovala), jeho rozhodnutí jsem chápala a respektovala a můžu říct, že máme i nadále pěkný vztah. Tohle rozhodnutí samozřejmě usnadnilo moji situaci protože ať už by to dopadlo jakkoli buď bychom byli všichni na malém prostoru a nebo minimálně by děti musely mít pokoj jeden pro 3.

Teď jsme tu, v domku na vsi, velikostně je tak akorát i když dohromady máme dětí víc, těch pod 18 let máme 4. Já mám děti ve střídavce týden a týden a děti přítele jezdí občas , podle svého rozhodnutí.

Ale zakořenit na novém místě pro mě není snadný a už vůbec to nejde tak rychle jak jsem doufala. Jsou tady místa, která jsme budovali už společně a asi proto se v nich cítím mnohem lépe a víc doma. Jsou věci, které bych si uměla představit jinak, ale přítel vše budoval s velkou pílí sám a nedovolila bych si ani hlesnout. Vidím kolik práce tady partner udělal a obdivuji to. Ale určitě tak rok jsem si připadala víc jako na návštěvě, než doma. Postupně si zvykám na to kam a jak svítí slunce v různém ročním období, které dveře proč a kdy zavírat a nezavírat, sžíváme se po všech směrech a někdy je to náročný. Pak jsou zase chvíle, který jsou tak fajn a nikdy dřív jsem je nezažívala a moc si je užívám. Třeba, když o víkendu nemusím vstávat. Přítel odejde po špičkách a budí mě s úsměvem a kafíčkem na stole. Rána jsou obecně něco co mám teď moc ráda. A taky večery kdy si zatopíme v krbu a třeba jen koukáme na telku a společně hodnotíme právě shlédnutý film, to mám taky moc ráda. Ale ještě pořád mám plno věci na provizorních místech a až teď po roce a půl přemýšlím jak ty prostory vyřešit. Jedna z věcí , která je asi fajn vědět, že přítel si domek budoval až po rozchodu, protože i vědomí že jsem v prostou bývalé partnerky by mi nevyhovovalo a sžívání by pro mě bylo náročnější.  Na zahrádce a kolem domu bude ještě mnoho práce, ale je fajn jak se to postupně rýsuje a posunuje.

Je to cesta a proces a já doufám, že jdu správným směrem. Mnohem víc vnímám, jak se cítím, ale hlavně to mnohem častěji říkám nahlas a taky sama sobě.

Kráné dny přeji.