Jak bylo na lyžích s dětmi...

 

...které už nejsou dětmi!

Krásný den přeji.

Už jsem ani nedoufala, že se nám podaří vyrazit někdy v celé sestavě – já a moje děti. A už vůbec mě nenapadlo, že by se podařilo nakombinovat sestavu i s partnerem a jeho dětmi. Už jen skloubit všechny dohromady časově je velmi náročné. A pak musíme počítat s náladami těch starších, kteří si už do jisté míry rozhodují o svém čase.

Ale povedlo se.

Tak rychle.

Až jsem úplně zapomněla řešit praktické věci – třeba pasy pro děti. Ve chvíli, kdy jsem věděla, že to nestihnu, jsem se rozhodla trochu zariskovat a jela bez pasů. Pojištění jsme měli a to stačilo k prokázání věku na sjezdovce. Pro jistotu jsem s sebou vezla rodné listy, kdyby bylo někde nutné prokázat totožnost.

Samozřejmě jsme se nevešli do auta, a tak jsme některé naše věci i "kousky" umístili do vozů rodiny mého partnera, kteří jeli také. Bylo to opět logisticky náročnější, ale zvládlo se to.

Ubytovaní jsme byli v malebném městečku Ponte di Legno v soukromém apartmánu a sami jsme si vařili.

Stravování bylo také jednou z věcí, která je opravdu jiná s menšími dětmi a s teenagery. Zatímco menší děti tak nějak sní, co dostanou, protože musí, velké děti si snaží prosazovat své názory – a to vždy a všude, takže i v jídle. Občas nejen že nevyhovuje druh stravy (a to jsme jídelníček se všemi konzultovali předem :-)), ale také čas snídaní, obědů i večeří.

V tomhle mi byl velkou pomocí partner, který na rozdíl ode mě dokázal ráno vstát a začít připravovat snídani pro všechny v minikuchyňce i přesto že jsme každý den slyšeli několikrát: "tohle nejím", "teď jíst nechci" a nebo "já chci jíst teď" 

Jídla jsme měli samozřejmě mnohem víc, než jsme potřebovali, a u dětí vedla spíš italská kuchyně na svahu, kam jsme jezdili na pizzu, těstoviny a extrémně dobré saláty, než naše připravená strava – i když moje boloňská omáčka směle konkurovala té italské 🙂.

Lyžovali jsme všichni, respektive 6 lyžařů a 2 snowboardisté, každý den od pondělí do soboty. Trochu jsem se bála, jestli to dají Anna a Max  - celý den na svahu, ale kupodivu to zvládali lépe než starší děti. U starších jsme se opět setkali s naprosto odlišnou představou, jak si užít tu nehorázně drahou šestidenní permanentku 🙂.

Z Ponte di Legno jsme jezdili kabinkovou lanovkou do centra dění Passo del Tonnale .

První chvíle byly přece jen trochu krušné. Trochu jsem doufala, že děti lyže zvládají, ale naše Andulka měla strach. Zatímco jako maličká se vrhala střemhlav dolů bez zábran, tady se jí hned na startu smekla lyže a my nedojeli k lanovce, ke které jsme potřebovali. Zůstala jsem tedy s ní a s Maxem a vzala to jinou lanovkou.

Ráno bylo namrzlo a kus, který jsme potřebovali sjet, byl dost strmý. Andulka se bála a padala, já s ní, a musely jsme sundat lyže. Po zvážení, že to bez lyží nedáme, protože to jelo i v botách i v sedě a každou chvíli nám něco sbíral Max, jsme se rozhodly obout lyže a zkusit to.

Jenže nasadit lyže ve strmém zmrzlém svahu bylo téměř nemožné. Asi po půl hodině se do lyží dostala Anna, ale mě to nešlo a dokonce jsem se i rozbrečela. To už se mi dlouho nestalo.

Nakonec se povedlo a my všichni úspěšně překonali ten úsek až k naší oblíbené pizzerii. Já si dopřála za odměnu svoje první bombardino a Anička se otřepala a vyrazila vstříc dobrodružství na lyžích.

Takže výhodou větších dětí bylo to, že jsme je mohli nechat samotné. Vždy jsme jen domluvili čas, kdy se sejdeme v restauraci, a po prvních dnech, kdy nám to úplně nevycházelo, jsme se nakonec docela dobře sehráli.

Na sjezdovkách jsme zažili radosti i strasti – pár natlučených nohou, rukou a zad, občas nějaký strach, popadané a znovu nalezené hůlky pod lanovkou a jednou i mobil naší Andulky, který nakonec našli s Maxem (a to byla jedna z mála chvil, kdy měla Maxe opravdu ráda 🙂). A nechybělo ani svezení jednoho člena výpravy na skútru italským karabinierem z vrcholku až do restaurace (naštěstí zdarma).

Adam už jen piluje dovednosti na snowbordu.

(vypadá jak když mu ty hory patří :-D)

Anička s Maxem si užívali svobodu jezdit si kde chtěli a jak chtěli.

Maxův styl byl zajímavý, tak nějak si vlál sjezdovkou a někdy i mimo ni a kdykoli jsem ho viděla jet naskočil mi v hlavě film Krakonoš a lyžníci 

(Krakonoš a lyžníci - rozvlátý pašerák s batohem na lyžích :-))

Andulka měla občas trochu drsnější rozpravu s vybavením :-)

A i jeho děti a moje děti měly občas drsnější rozpravu :-)

Další výzvou bylo trávení společného času. Děti měly po návratu ze svahu čas na elektroniku a po večeři jsme nastavili mytí nádobí ve dvojicích. To bylo dost vtipné, protože hned na začátku nám plán hatila drobná zranění, ale nakonec se dostalo na každého. A úplně nejlepší bylo představení, když myl nádobí Adam a nejstarší syn mého partnera. To by stálo za natočení, ale vysílat by se to mohlo až po desáté 🙂. Každopádně my jsme to měli místo televize.

Taky jsme se snažili děti nalákat na společenské hry, kupodivu se mi povedlo vybrat jednu, na kterou naši náctiletí slyšeli a stáli o to nás porazit.

Hru souboj generací jsme nejprve hráli podle pravidel

 - my rodiče hádali a vysvětlovali výrazy generace našich dětí  a oni zase ty naše

- pak jsme je nechali hádat i vysvětlovat ty jejich výrazy a my vysvětlovali ty naše

- nakonec oni vybírali výrazy jednodušší a my složitější

 Vždycky jsme je porazili :-DDD !

Ale hráli se vrhcáby, karty, a taky dixit.

Za celý týden se nestalo snad ani jednou abychom se sešli a hráli všichni, vždy byl někdo naštvaný, unavený, uražený. Naštěstí to byl pokaždé někdo jiný :-).

Uprostřed týdne jsme jeden den lyžování zabalili dřív a my s partnerem si stihli dojít i na drink do nedaleké restaurace ve mlýně.

 A v ten samý večer nás překvapila pod našimi okny v úzkých uličkách městečka spanilá jízda traktorů s valníku stylizovanými do pirátské lodi plné pirátů , pojízdné krčmy a nebo tanku s figurínou, kterou vezli na náměstí. Za nimi se směrem k náměstí hrnulo plno lidí a tak jsme se přidali. Na maličkém náměstí za burácení AC/DC dovezl tank figurínu k hranici a , kterou během proslovu v italštině podpálili. Mělo jít o jakousi obdobu masopustu a pálení čarodějnic u nás. Loučení se s zimou a vítání jara. Na náměstí pak ještě probíhali soutěže pro dospělé jako skákání v pytli vožení na kolečku a nošení vajíčka na lžíci a my si stihli na noc zalepit břicha svařákem.

Jsem ráda, že jsme stihli kromě lyžování i trochu zažít místo, kde jsme byli.

Poslední den už se snesla mlha a mraky a začalo sněžit. Druhý den jsme odjížděli z deštivého Ponte přes Passo, kde bylo kolem půl metru čerstvého sněhu a tak moji kluci, kteří jeli v autě s rodinou partnera museli nejprve zapadané auto a cestu vyhrabat a sněžilo dál a nevypadalo to, že by chtělo přestat. Až jsem si říkala, že těm co právě přijíždí závidím ty čerstvě zasněžené scenérie.

Cestou zpět jsme nakoupili parmazán, olivový olej, těstoviny, balsamico a další italské dobroty a vyrazili domů. A ta cesta… ač stejně dlouhá, se zdála nekonečná.

A vzhledem k cenám nafty a benzinu nám přišlo že jsme nebyli pryč týden, ale několik let ...uf.

Pokud jste dočetli až sem tak moc děkuji, jsem si jistá , že jednou budu na tyhle zážitky ráda vzpomínat a v koutku duše doufám, že i děti a třeba zase někdy vezmou na hory oni mě :-)

Mějte se krásně!