Rozloučení ...

...s prázdninami!

Krásný den přeji!

I když píšu večer, protože já se dnes tak trochu léčila z víkendu. 😅

O tom, že plánuji s dětmi alespoň jedno prázdninové dobrodružství, už jsem psala tady.  Tehdy jsem ještě netušila, jestli nebudu muset podstoupit chemoterapii a jestli vůbec zvládnu alespoň tohle.

Ale koupila jsem si rodinnou vstupenku na sobotní celodenní akci v místě mého dětství. Letní dětský tábor Hryzely  - dnes zážitkový areál . Přestože jsem na tomhle táboře nikdy nebyla, znám ho od nejútlejšího dětství a, kam až moje paměť sahá, vždycky jsem se tam chtěla podívat.

V době, kdy ležel ladem, nikdo se o něj nestaral a tábory se tam neprovozovaly, jsme se ségrou chodily kolem a s nostalgií nakukovaly za plotem.

Tábor v Hryzelích je táborem od roku 1958, a tak děti z tábora v „našich“ lesích potkávala jako dítě moje o patnáct let starší ségra a později i já.

A pokud se to povede, možná na ten tábor příští rok pojedou moje děti!

Moc doufám že povede, protože vrcholem sobotní akce bylo promítání filmu PO VEČERCE , film režiséra Dana Pánka, který má tohle místo spojené s dětstvím a s dospíváním.

A pokud jim někdy během bojovek v lese chyběly fáborky, je dost možné, že jsme v tom měly prsty my jako děti, které jezdily nedaleko do chatové osady. 😄

Když už jsem věděla, že jsem zdravá, vzpomněla jsem si, že mám tu vstupenku, a měla bych si zamluvit chatku. Jenže chatky už byly vyprodané, a tak jsem si domluvila stan.

Ale zpátky k celému dni. Děti si na různých stanovištích mohly vyzkoušet, na kterém táboře – tedy s jakým tématem – by se jim líbilo.

U Aničky naprosto vyhrál tábor K-POP Diamonds, kde se učila tančit s mečem a žonglovat s ohnivými koulemi (teď samozřejmě bez ohně :-)).

Max se zase ani nehnul z konce louky, kde probíhaly šermířské souboje a trénink lukostřelby na téma Zaklínač.

A mě nejvíc bavila bojovka s luštěním na téma Jak vycvičit draka. :-)

A to musím ještě dodat, že Max tam jel dost zpruzený s tím, že nic zkoušet nebude a že rozhodně na žádný tábor nepojede.

Takže ten den tam to naprosto změnil. Max byl nadšený a na tábor do Hryzel chce jet.

Právě celodenní pobyt v táboře a taky to, že moje děti znají okolí, ještě umocnily zážitek z filmu.

Nepamatuji se, že by vydržely koukat na český hraný film nebo pohádku. Ale nadchlo je vyprávění tvůrců a majitelů areálu před filmem a hlavně to, že mohly vidět záběry z místa, kde jsme právě strávily super den.

A taky z lesa a míst, kudy pravidelně chodíme. Záběr z bojovky s fáborky je samozřejmě pobavil – vždycky jim se ségrou vyprávíme, jak jsme je jako děti chodily hledat. Dnes už fáborky samozřejmě nesundáváme, ale pokud je bojovka zpestřená úkoly, plníme je. :-D

Při každém záběru místa, které známe, jsme se na sebe souhlasně a nadšeně podívali.

A dokonce si myslím, že jsme ten tábor alespoň jednou míjely v době, kdy se natáčelo, a přišlo nám tam podivně rušno, aniž bychom tušily proč. :-)

A všichni byli hrozně fajn, děti mají nové kámoše a plány na příští prázdniny.

Jako takhle, toho víkendu ani trochu nelituji, ale ta přespávačka pod stanem byla krušná. Asi fakt stárnu. :-)

Už s přicházejícím večerem jsem věděla, že to bude dost drsná noc, protože všechno začínalo vlhnout a deky, které jsem chtěla vzít, jsem zapomněla doma.

No nevadí. Měla jsem pro jistotu spacáky, peřiny i polštáře.

Spacáky jsme využily už během kina a po příchodu do stanu před půlnocí jsem své rozhodnutí převléknout se z džínů do tepláků přehodnotila. Navlékla jsem si tepláky na džíny, k tomu dvě trika a dvě mikiny.

Děti si oblékly taky všechno, co měly, hlavně hlavy do kapucí a troje ponožky. Po tmě už jsme ani nevěděly, čí ponožky kdo má. :-D

No ráno jsme to zjistily – byl to slušnej „dědoles“. :-D

Než jsme usnuly, dost jsme se nasmály, protože jsme v tom celkem velkém stanu byly v těch nabalených spacácích jako tři tlusté housenky. :-D

Říct, že jsem se vyspala, by bylo moc silné slovo, ale na chvíli jsem asi zavřela oči. Ráno jsem pak uvítala, když se začalo oteplovat a ztrácet všudypřítomná vlhkost. :-)

Finále víkendu už tak veselé nebylo. Cestou zpět jsme v lese na silnici našli dvě motorky a dva zraněné motorkáře, takže jsem volala záchranku.

Tady skvěle zafungovala Anna a nadiktovala mi číslo na záchranáře – 155.

Mně se povedlo zavolat, přestože jsem měla jedno procento baterie v mobilu. Byla jsem dost ve stresu a jsem ráda, že na lince člověka uklidní a postupně zjistí, co a jak.

Vyčkali jsme příjezdu záchranky, hasičů a policie, podala jsem svědectví a objížďkou jsme vyrazili k domovu.

Cestou mě naprosto příšerně rozbolela hlava, takže jsem si vyndala prášek a stavili jsme se na oběd v čínské restauraci – no, spíš prášek zapít a vzít si čínu s sebou.

Cestou domů jsme potkali ještě jednu vážnou nehodu, tentokrát aut, tak jsem si říkala, že až dnes dorazíme domů, už nikam nejedu.

A nejela. Navečer jsme zašli na koupák a večer zkoukli K-POP Diamonds.

Uf. Nějak mě ten víkend zmohl.

Stan se bohužel nepodařilo poskládat zpátky do stejně malé tašky, takže se na něj ještě budu muset vrhnout… Ale dám tomu čas. Jsem vlastně vděčná, že máme u bytu ten super úložný prostor. :-)

Dnes jsem byla ještě doma a po obědě jsem spala tři hodiny. Zítra už po těch svých prázdninách vyrážím do práce. Mám to kousek, takže pěšky.

A vlastně už se těším.

Prázdniny končí. Byly trochu jiné, než jsem si je představovala, ale nakonec v nich bylo všechno, co jsem potřebovala – trochu dobrodružství, děti, smích, vzpomínky, les, stan i pár nečekaných situací.

A teď už zase zpátky do běžných dnů.

Děkuji, že čtete, a děkuji i za všechny vaše komentáře a zprávy. ❤️

A co vy? Vzpomínáte někdy na svoje prázdniny, když jste byli dětmi? Na místa, kam jste jezdili, na svoje dobrodružství nebo třeba na nějaký tábor, který vám zůstal v hlavě dodnes?

Mějte se krásně!

A pokud vám moje psaní dělá radost a někdy máte chuť mi to vrátit třeba na jedno kafíčko, můžete mě pozvat. 

Na kafíčko.

Děkuji, že čtete. ❤️

Lucie