Šetřím svojí enrgií...

 

...nastavením hranic.

Krásný den, ženy. Dnes mám téma k zamyšlení. 

Jsou období v životě, kdy si člověk uvědomí, že už nemůže dál fungovat stejně. Dlouho jsem si myslela, že zvládnu všechno. Že když budu dost trpělivá, vstřícná a ochotná věci vysvětlovat, tak se postupně nastaví rovnováha. Myslela jsem, že když vydržím, ostatní to pochopí.

Není to tak.

A hlavně – já jsem začala ztrácet sama sebe.

Nejvíc energie mi často neberou velké věci, ale ty malé, opakující se situace:

• vysvětlování něčeho, co už bylo řečeno mnohokrát

• reagování na zprávy, které ve mě  vyvolávají emoce

• snaha „narovnat“ nespravedlnost

• potřeba být pochopena

Postupně jsem si začala všímat, že nejsem unavená z toho, co dělám.

Ale z toho, na co reaguji.

Dlouho jsem měla pocit, že hranice znamenají říct druhým, co mají dělat jinak.

Ale to není pravda. Hranice jsou o tom, že změníme svoje chování vůči nim.

Je to moment, kdy si člověk řekne:

„Takhle už ne.“

Ne nahlas, ale uvnitř, naprosto jasně!

Rozhodla jsem se vybrat si sebe.

 Nastavit si hranici není příjemné. Přichází s tím obava, že nebudu pochopena, že na mě někdo bude tlačit a označí mě za sobce.

A někdy to ve ve mě vyvolává  pochybnost: „Nedělám to špatně?“

Ale pak přijde něco důležitého. Klid v duši a naopak pocit: „Udělala jsem to správně.“

Moje energie je moje priorita.

Dlouho jsem fungovala v režimu, kde byla moje energie něco, co se prostě „spotřebovává“.Dnes ji vnímám jinak.Ne jako něco vedlejšího.Ale jako základní zdroj, ze kterého vychází všechno ostatní:

• moje trpělivost

• moje vztahy

• moje schopnost být pro děti

• moje zdraví

A najednou dává smysl otázka:

„Stojí mě tohle energii, nebo mi ji to vrací?“

A podle toho se rozhodovat.

Ne vždy se to povede.

Někdy zareaguju víc, než bych chtěla. Někdy mě něco zasáhne. Ale rozdíl je v tom, že už se v tom neztrácím.

 Nastavení hranic je hlavně o tom, že vím že mám na výběr jak zareagovat. Vím , že někdy reagovat nemusím, že nemusím vysvětlovat, že si můžu vybrat klid. Hranice nejsou o tom, že se odříznu od světa. Jsou o tom, že si v něm vytvořím prostor, kde se dá dýchat. Nejdůležitější uvědomění v mém životě je :

„Moje energie je moje zodpovědnost.“

 A  ten proces dopracovat se k tomuto poznání byl dlouhý. A žít ho v běžném životě ještě delší. 

Moc bych si přála aby tohle jednou dokázaly moje děti - aby si to dokázaly uvědomit dřív než já. Má to smysl.

Jak jste na tom s uvědomováním si kam jde vaše energie? Vnímáte svou intuici, když nastane i maličkost a vy se najednou cítíte vyčerpaní? Máte pocit, že umíte nastavit svoje hranice tak aby vám to přineslo klid? 

Mějte pěkný den a díky, že tu jste.