Rovnováha v lese ...

...nalezená!

Krásný den přeji. Dnes mám pár fotek z víkendu. Týden byl náročný a nálada doma na bodu mrazu. Každý den se vyklubal nějaký problém, neshoda a doma vládla nenálada a napětí. Přestože týden začal skvěle díky parádně užitému víkendu, během těch dnů moje nálada klesala. Z chuti naplánovat si s dětmi výlet nezbylo nic. Spíš naplánovat si únik. Nechtělo se mi nic, ale mělo být pěkné počasí a to mi prostě nedá. Takže v pátek jsem zkusila svou osvědčenou metodu uniknout na chvíli do lesa, vzala jsem moji Andulku - lištičku a šli jsme na zdravotní procházku. Svítilo sice krásně slunce, ale já byla ráda za svetr a bundu co neprofoukne. Ale procházku večerním lesem jsme si užili a na mě to funguje mnohem líp než neurol :-)

Pořád jsem nebyla rozhodnutá co v sobotu. Sbalit děti a vyrazit na výlet? Pracovat na zahradě? V obou případech se snažit zapojit a motivovat děti. To znamená hodně nespokojenosti na straně jedné, trpělivost a zklamání na straně druhé. Mnoho vydané energie s nejistým výsledkem. Nakonec to vyřešila ségra, která jakýkoli výlet s námi v pátek odmítla, v sobotu ráno to pro změnu nedalo jí. Venku bylo krásně a tentokrát konečně bez studeného větru a tak jsem připravila větší sváču místo oběda, čaj , ségra kafe do batohu a jelo se do lesa našeho dětství.

Byla to ta nejlepší možnost jak se dostat do rovnováhy!

V lese si každý z nás najde něco pro sebe, něco co ho zaujme, nějakou aktivitu. Je to ta nejlevnější varianta jak zabavit každého. 

Už ta páteční procházka mě naladila správným směrem.

Andulka měla o zábavu postaráno.

Já taky, protože fotit s tím večerním sluníčkem bylo opravdu zábavné.

Jak často to slyším...

...já do lesa nechci...

a potom...

...né ještě nejdeme domů :-)

Krásná a pohodová atmosféra lesa nás vždycky vtáhne.

V sobotu to bylo trochu o bylinkách, protože já přijela "nachytřená" z kurzu a ségra doufala, že přežijeme i po pozření mnohé zeleně :-).

Počasí nás táhlo k potoku. K tomu potoku kde jsme obě dvě (i když vlastně každá o generaci jindy) od dětství smáčely nohy, někdy i boty a oblečení od jara do zimy. 

Takže sezona ráchání v potoce úspěšně zahájena:-)

A jak jsem říkala , každý si našel svou zábavu. Max s sebou tahal svůj kartonový výtvor. Ale jeho tvorba z kartonu je také kapitola sama pro sebe, příště o ní napíšu víc :-).

A víte co je známka, že mám v duši klid?

 Když se mi povede postavit pár kamenů, je to jako meditace. Odpojení se od hlaholících dětí, cákajících vodu na všechny strany, odpojení se od starostí.

 Držím v ruce kámen a vnímám jeho váhu, cítím jak pomalu získává stabilitu a najednou přijde jemné kliknutí a skoro slyším , jak říká- stojím.

Možná je to jen takové placebo na psychiku, ale opravdu účinné a i když se kameny dají stavět i jinde než v potoce, tak na potoce to má s tou zurčící vodou, která je neustále v pohybu o mnoho větší sílu a efekt.

A já si pomyslím- pokud zvládnu postavit kameny na špičku, zvládnu si udržet v životě balanc !

Neděle byla sice slunečná, ale foukal nám dost nepříjemný studený vítr.  Doma jsme měli čas si trochu popovídat a pohnout se z místa s náladou a pohnuli jsme zase trochu i se zahradou.

Kam si chodíte pro rovnováhu ? 

Krásné dny!

Mohlo by se vám líbit...

Miluju chodit sama...

Nic to nestojí...

Stihli jsme to...